0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura21. 5. 20166 minut

Lennonova Imagine mi připadala pitomá, říká palestinský rapper

Na Dny Jeruzaléma přijíždí do Prahy Muhammad Mughrabi

Palistina, Israel, West Bank, Jerusalem, The Alif, Hip  Hop, Rap, • Autor: middleeasteye.net/Sebastian Backhaus

Přesně po roce se do Prahy vrací rapper Muhammad Mughrabi, zástupce vůbec první generace palestinských hiphopových umělců. Narodil se přímo v jeruzalémském uprchlickém táboře Shuafat, na území, které bylo k Izraeli připojeno v roce 1967, a setkání s hudbou amerických kapel jako Public Enemy, N.W.A. mu na začátku nultých let dalo pochopit, že jeho denní realita toho má překvapivě hodně společného se životem v amerických ghettech. Stanul v čele uskupení G-Town, kde se rap stal nejprve ventilem jeho vzteku a posléze i snahy šířit životní naději do budoucna. Dnes patří k nejslavnějším hudebníkům svého regionu. Dokládá to i fakt, že roku 2010 získal cenu MTV Chiuku Award, kterou latinskoamerická odnož hudební televize udílí hudebníkům, jejichž konání přispívá ke společenským změnám. V Praze vystoupí 27. května v rámci festivalu Dny Jeruzaléma.

Hrajete často mimo Jeruzalém? Můžete si dovolit turné?

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Není to pro mne snadné, protože jsem uprchlík. Nemám státní občanství. Párkrát do roka se mi poštěstí vycestovat a hrát, ale musím se vždy po určitém počtu dnů vrátit. Není myslitelné, abych získal otevřené vízum a vyjel třeba na tři měsíce. I když samozřejmě bych si přál se svou hudbou cestovat co nejvíc.

A jak lidé v cizině reagují na váš rap, kterému nemají příliš šancí rozumět?

Samozřejmě tam, kde mluví arabsky, se soustředí na texty, ale jinak není problém, aby se publikum chytlo rytmu a melodie a tančilo. Já dělám hudbu, která je pozitivní, šťastná.

Vaše původní skupina G-Town bylo jednou z vůbec prvních palestinských hiphopových formací. Co vás přimělo s rapem začít?

Když jsem dospíval v uprchlickém táboře, poslouchal jsem hodně hudby a dostal se ke mně i americký hip hop. Fascinovaly mě beaty, ale zároveň jsem vůbec nerozuměl, o čem mluví, proto jsem se začal učit anglicky. Dřel jsem, abych jim rozuměl. A když jsem rozluštil jejich poselství, došlo mi, že to, jak afroameričtí rappeři mluvili o atmosféře ghett, je takřka totožné s tím, co jsem já zažíval v uprchlickém táboře. Nemáme tu pořádné služby ani sociální struktury, v ulicích bují násilí, žijeme za branami a jako uprchlíci se samozřejmě netěšíme oblibě. Máme image násilných nevzdělaných lidí. Je to tu přesně jako v ghettu, proto jsem začal rapovat a mluvit hlasem naší komunity, našich lidí. Tou dobou nebyl v Jeruzalémě žádný jiný hip hop. Abych ukázal náš názor. To „G“ ve spojení G-Town znamená ghetto.

A jaký to byl hlas a názor? Předpokládám, že když dnes tvrdíte, že skládáte šťastnou hudbu, vaše rané texty tak šťastné nebyly. 

Tou dobou jsem byl vzteklý, naštvaný úplně na všechno a potřeboval jsem to ze sebe dostat. Postupně jsem se ale víc zapojil do sociální práce a došlo, že těm mladým lidem, kteří naši hudbu poslouchají, nemůžu předávat jen vztek. Měl bych jim také nějak poradit nebo dodat naději. Tu změnu vlastně ilustruje můj vztah k písni Johna Lennona Imagine: když jsem ji poprvé slyšel na umělecké škole, říkal jsem si: To je tak pitomá skladba. Hrozný kýč. Ale postupně mi došlo, že nese poselství, které bude vždycky platit.

Když mluvíte o předávání rad a naději, jaké konkrétní rady máte na mysli?

Předně tu, že násilí nikam nevede. Spousta mladých mužů v naší komunitě – a teď mluvím o situaci uvnitř ghetta – má pocit, že je to síla a násilí, které jim zajistí přežití. Gangy spolu bojují na ulicích kvůli spoustě malicherností. Nesmysl. Je to také dané tím, že tu není co dělat, nudí se. Proto se je snažím motivovat, aby snili, zkoušeli nové věci, četli, vzdělávali se, tvořili. Nabízím jim pozitivní alternativu vůči kontrolním mechanismům, které jsou nad námi. A myslím, že to přijímají mimořádně dobře.

Jak distribuujete a šíříte hudbu k lidem mimo koncerty?

Není tu nic jako hudební průmyslu nebo struktury, o které byste se mohl opřít. Nehraje se tu na copyright. V začátcích jsme prostě vypalovali cédéčka. Pak přišel internet a mě došlo, že se s ním dostaneme přes hranice; najednou naši hudbu začali poslouchat v Gaze, Egyptě, Jordánsku, Sýrii. Nebyl problém. Je mi jasné, že se hudbou nikdy nebudu živit, nikdy na ni nevydělám balík, ale to, že ji lidé poslouchají, mi bohatě stačí.

Čím se tedy živíte?

Studoval jsem umění a filmovou školu. Pracuji v rámci jedné produkční společnosti, ale také dělám kameramana a zvukaře na volné noze. Mám velké štěstí, že se pohybuji v branži, kde mi zkušenosti následně pomáhají s hudbou.

A jak hudbu vnímá generace vašich rodičů? Pro ně to muselo být velké zjevení.

Je to půl na půl. Někteří nás podporují, jiní si myslí, že zpronevěřujeme našim tradicím. Ale konkrétně můj otec je velký fanoušek rapu a pravidelně chodí na moje koncerty. Ale moje publikum jsou v drtivé většině teenageři.

Jak obtížné bylo v počátcích G-Town uspořádat koncert?

Nebylo to obtížné, bylo to téměř nemožné. V uprchlickém táboře se nedělaly koncerty. To se nám povedlo změnit. Pomalu se tu začaly dělat, přišly i festivaly, nabalilo se na to celé hnutí. Získalo nám to respekt i mimo hranice ghetta. Dnes už mě po těch deseti letech na scéně v Jeruzalémě každý zná a můžu mít koncert takřka kdekoli. Pomalu nás akceptovali a snad to bourá i nějaké zažité stereotypy o lidech z uprchlického tábora.

Dnes běžně hrajete s izraelskými muzikanty.

Rozumím, kam míříte. Hraji v Praze na festivalu Dny Jeruzaléma, ale přijíždím sám za sebe. Nereprezentuji Izrael. Mám identitu, kterou jsem si nemohl vybrat, narodil jsem se jako palestinský uprchlík a jako takový mluvím. Přesto si myslím, že spolupráce mezi palestinskými a izraelskými hudebníky a umělci je důležitá. Vysílá zezdola nějaký signál, který by třeba mohl inspirovat politiky. Tohle je vize budoucnosti, kterou si můžeme v malém tvořit sami a nečekat, že nám ji nalajnují lidé u moci.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články