Komunisti se najednou rozpomněli, že byli taky lidi

Konec listopadu 1989 už byl v Praze zimně sychravý. Poryvy větru hnaly sníh přes Staroměstské náměstí, kde s nimi bojovala matka s malým dítětem, dva muži tu přecházeli s hlavami skloněnými k zemi. Jinak bylo náměstí prázdné. Záběr nastupující zimy kontrastoval s obrovskou lidskou energií, která charakterizovala dění o pár desítek metrů dál v útrobách FAMU, UMPRUM nebo Filozofické fakulty.

Studenti a studentky tu drželi okupační stávku a čekali na tu generální, celorepublikovou naplánovanou na 27. listopadu, jejímž cílem bylo zrušení vedoucí úlohy Komunistické strany Československa. K ní se podle odhadů připojily tři čtvrtiny podniků, úřadů, obchodů či továren po celé republice.

Právě pro ten kontrast zařadil záběr Petr Kotek do filmu Kdy, když ne dnes… z roku 1990, sestříhaného ze stovek hodin materiálu natočeného mezi 17. listopadem a koncem prosince, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem republiky. V dokumentu sychravo doprovází suchý výčet jmen představitelů tehdejšího komunistického vedení, kteří odstoupili pod tlakem vývoje, jenž následoval po brutálně potlačených demonstracích na Národní třídě.

Cyklus FAMU History se na právě probíhající Letní filmové škole dobral sedmým rokem k sametové revoluci a k roli tehdejších studentů v ní. Tématem bylo takzvané studentské vysílání, které Československá státní televize zařadila dvakrát týdně na půl hodiny a kde studenti FAMU vedení režisérem Zdeňkem Tycem reportovali o tom, co se dělo v ulicích, divadlech či továrnách.