Je divné říci, že jsem si užil pohřeb. Pro ten Glenův to ale platilo stoprocentně

Dublinskou katedrálou svatého Patrika se nese ohlušující refrén písně Forever Young od Boba Dylana, kterou za doprovodu kapely zpívají Bono Vox, Eddie Vedder a další známí muzikanti. Ke globálním hudebním ikonám vepředu u oltáře se ale spontánně přidávají i stovky dalších lidí stojících v řadách až k východu z kostela, kteří se sem dnes přišli rozloučit s irským zpěvákem Glenem Hansardem poté, co minulý týden tragicky zahynul při motocyklové nehodě. Tisíce dalších pohřeb sledují venku na obřích obrazovkách a desetitisíce pak v živém vysílání ve státní televizi RTÉ, v rozhlase i na internetu. „Ať zůstaneš navždy mladý,“ burácí plným gotickým chrámem, a když proutěná rakev s Hansardovým tělem prochází jen pár kroků ode mě, nelze se ubránit dojetí. 

Když mě má žena Hedvika, která ke Glenovi měla blízko, požádala, abych ji doprovodil na jeho pohřeb, čekal jsem, že půjde o tíživý zážitek. To, čeho jsem byl během dvou dnů v Dublinu svědkem, však mnohem víc než pohřeb připomínalo oslavu. Říci, že jsem si užil něčí pohřeb, zní trochu divně, v případě toho Hansardova ale těžko použít jiná slova. Šlo o jedinečný kulturní zážitek, emotivní setkání pozůstalých a současně přehlídku ryzí irskosti, jakou člověk hned tak nezažije.

Do Dublinu jsem nepřijel jako novinář, následující řádky tedy nejsou reportáží ani profesionálním nekrologem. Nejde ani o osobní vzpomínku na Glena – na to jsem ho neznal tak dobře a ani bych to neuměl. Je to pokus prostřednictvím několika obrazů zprostředkovat jedinečnou událost loučení s člověkem, který byl nejen ve své zemi legendou.