Ursula von der Leyen promluvila hlasem rozumu, i když to Česko nechce slyšet

Ve stěžejním proslovu Ursuly von der Leyen o stavu Unie z minulého týdne se dá docela dobře slyšet to, co v jeho kritice zaznívá – unylost, nekonkrétnost, odtržení od reality, „socialismus“. Stejně lze však hodinové vystoupení předsedkyně Evropské komise vnímat jako ojedinělý hlas rozumu ve světě chaosu a nejistoty. Zkusme vyložit, proč je třeba brát vážně druhou možnost.

Katastrofické předpovědi vývoje světa se množí a nikdo neví, jak dopadnou. Už nejde jen o kolaps klimatu. Máme tu vzestup despotických režimů, hrozící konflikt mezi supermocnostmi, umělou inteligenci zbavenou opratí. Tábor nesobecké spolupráce a demokratických hodnot se povážlivě tenčí. Spojené státy vystoupily z role lídra svobodného světa a posunují se mezi despoty, kteří svět spíš šikanují, než aby ho drželi pohromadě. 

Liberální demokracie jako politický model se zdá výrazně méně přitažlivá, než bývala po pádu komunismu, a lavírují i některé státy Západu. Stoupající populismus přitom slibuje zatřást i pilíři dosavadní spolupráce včetně samotné Evropské unie. Navíc skepse nad vývojem světa roste i proto, že o všech problémech se dozvídáme rychle a ve velkých detailech. 

Na takto nalajnovaném hřišti skutečně nevyznívá řeč Ursuly von der Leyen špatně. V době, kdy na druhé straně Atlantiku si prezidentova rodina nechává platit mejdan na Bahamách od otevřených nepřátel Západu a kdy samotný Donald Trump zavírá tradiční kulturní instituci jen proto, že se na její fasádě neobjeví jeho jméno, ocení posluchač už jen to, že se předsedkyně během své řeči usmívá a nikomu nehrozí.