Jak se máte? Anki

„Chci koncertovat, ale jsem z toho dost nervózní. Nemám představu, jak to bude vypadat, nikdy jsem to nedělal.” Česko-vietnamský rapper Anki Tran říká, že si není jistý, jak ho vnímají na zdejší rapové scéně - i své první koncerty se chystá odehrát v prostorách, kde se často pořádají spíš akce zaměřené na experimentální a alternativní hudbu. Loni v září vydal album Saigon Stories ve vietnamštině, letos pak český track Pavarotti, který mají následovat další.

Jde žít i jinak: Pocházím ze západních Čech, v Aši je poměrně velká vietnamská komunita, člověk tam není terčem posměchu. Máma má teď v Krušných horách večerku. Dřív se v pohraničí dost vařil pervitin, pěstovala se tráva a pašovalo se kdoví co, ale teď mají Vietnamci lepší pověst. Nemám kolem sebe nicméně moc mladých lidí s vietnamskými kořeny, kteří by dělali umění nebo patřili k nějaké „scéně”. Je to stoprocentně výchovou - rodiny jsou velmi konzervativní. Mám jednu vietnamskou partu kámošů - s Čechy se skoro vůbec nebaví. Říkám jim, že jde žít i jinak, než mají často dopředu nalinkováno, ale nejeví o to moc zájem. Cítí se bezpečně - jsou obklopení jen lidmi, kteří to mají podobně. Přitom vlastně neumějí moc vietnamsky, nejezdí tam, ale rodiče na ně stejně mají nějaké páky.

Měkkej rap: K hudbě jsem se dostal přes kamarády z našeho labelu Die Mannschaft - s Domem se známe od školky, vždycky jsme dělali všechno spolu, tak jsem se jednou nechal překecat, že s ním zajdu do studia. Začalo to vlastně náhodou - rapovat vietnamsky byla nejdřív prostě jen sranda. Jeden večer jsem si to na party zkusil z legrace nahrát na telefon: vietnamština je zpěvná, zní to dobře jako písnička. Navíc je zábavná v tom, že stačí jen trochu změnit intonaci a slovo hned znamená něco jinýho. Můj rap se může zdát měkkej, věci, o kterých rapuju, ale rozhodně měkký nejsou - ty témata jsou heavy. V jednom tracku se třeba omlouvám rodičům, že nejsem ženatej nebo že nedodržuju některý konzervativní vietnamský zvyklosti. Chystám taky track o svých traumatech z večerky - tvrdý storky a hnusný věci. Chci lidem v Česku zprostředkovat vietnamskou zkušenost, proto mám většinu videí na YouTube s českými titulky.

První pop up: Docela hodně vařím - loni jsem kvůli tomu odletěl do Vietnamu. Půl roku jsem měl v plánu cestovat, dalšího půl roku jsem se měl učit vařit. Jenže přišel lockdown a já se za dobu, co jsem tam byl, stihnul pořádně naučit jen jedno jídlo - a to jsou Bánh cuốn. Tady to asi skoro nikdo nedělá - jsou to takový napařovaný placičky plněný masem nebo houbama - nechal jsem si na to od souseda z Vietnamu vyrobit speciální nádobí. Minulý týden jsem měl svůj první pop up. Často zvu kámoše na jídlo i sem - jsem tak zvyklej, doma jsme dělali rauty a společný večeře pořád.

Večerka je obývák: V posledních měsících jsem pomáhal mámě v obchodě na severu Čech. Večerka je takovej obývák - máme byt nahoře, seběhnem dolů, máme tam tablety, televize - odsedíš to tam. Nechci takhle žít, ale dá se to - prostě přepneš. Máma přijela do Česka v osmnácti, ve Vietnamu pak byla dvakrát - má k němu jiný vztah než já. Když tam jezdím za otcem, potkávám občas lidi, kteří taky dělají hudbu nebo umění, ale spíš v Saigonu než v Hanoji. Je snazší být na jihu než na severu, lidi jsou tam otevřenější, liberálnější, pořád je to ale čerstvé.

Rap, kde se zpívá: Svým soundem a imagí se od současného dirty rapu tak trochu distancuju - českou scénu moc nemusím, sám vlastně neposlouchám jen rap. Narodil jsem se v Německu a německou hudbu poslouchám pořád i teď. Nejen rap, spíš kytary a pop - new wave, synthy, melodičtější věci, zároveň ale i různý alternativy k rapu, kde se třeba zpívá. Rád mám třeba Erotik Toy Records - to je crew z Brém.