„Můj sad tu po mně zůstane.“ Jak vypadá život s nevyléčitelnou nemocí

Jan Karafiát ještě nedávno pracoval jako zahradník. Bavilo ho to odjakživa, ostatně už při studiu arboristiky si se spolužáky dělával legraci, že k této profesi byl předurčen svým příjmením. Před rokem se ale jeho život obrátil vzhůru nohama. Začal mít podivné křeče, občas z nevysvětlitelných důvodů zakopával. Z práce se vracel stále více unavený. Najednou nedokázal ani nastartovat motorovou pilu nebo křovinořez. „Myslel jsem si, že důvodem jsou třeba špatné svíčky nebo karburátor,“ vypráví Karafiát v kuchyni rodinného domu na Slovácku, v němž žije se svými rodiči. „Ale problém byl na mojí straně.“

Následovala série vyšetření, která postupně vyloučila podezření na mnoho chorob, až zůstala jediná. Amyotrofická laterální skleróza, známá pod zkratkou ALS. Ve svých 33 letech se Karafiát dozvěděl, že jeho svalstvo bude v následujících letech rychle ochabovat, až postupně ztratí schopnost chůze, mluvení, sebeobsluhy a nakonec i polykání a dýchání. Většina lidí se s touto nemocí dožije jen 2 až 5 let od stanovení diagnózy. „Otočil se mi svět vzhůru nohama. Byl to samozřejmě obrovský stres. Musel jsem to v sobě zpracovat, pak jsem si ale řekl, že s tím stejně nic dělat nejde. A že se chci v životě soustředit na to, co ještě můžu. Na maličkosti každého dne,“ vzpomíná.

Jan Karafiát se tak ze dne na den ocitl v situaci, kterou v éře špičkové medicíny schopné prodloužit život s nevyléčitelnou nemocí zažívá čím dál více lidí. Neumírá, ale jeho zdraví postupně chátrá. Žije s vidinou blížícího se konce. Jak taková existence vypadá a co prakticky obnáší?  

Znovu žádat