Já jsem z Buči. Hodně štěstí, já ho měla

„Litujeme, tam je ta válka.“

„Takže mě nepojistíte?“

„Ne, vzhledem k situaci…“

„…vím, je tam ta válka. Jistě.“

Proto tam jedu. Na Ukrajinu. Je to velmi špatný důvod k návštěvě největší (celo)evropské země. Nicméně důvod to je.

Od anexe Krymu ve čtrnáctém roce se dění na „východní frontě“ přesunulo z okraje Evropy a zájmu do centra – tak trochu obou.

V prvním týdnu „té války“ jsem se vydala na slovensko-ukrajinskou hranici (tam s humanitární pomocí, zpět s uprchlíky – vše tenkrát zaštítily České dráhy). Byl konec února, mrazivé předjaří, havrani hnízdící v pohraniční zóně si nás přiletěli prohlédnout zblízka. V Čopu na nás čekalo asi pět set lidí z Donbasu a z Kyjevské oblasti, kterou tehdy Rusové plánovali dobýt za tři dny. Zhruba za měsíc, když se odtamtud museli stáhnout, se objevily první důkazy o zvěrstvech v Buče.

Po necelém roce a půl jedu právě do Buči. České dráhy tentokrát opouštím v polské Přemyšli. Přesedám na Ukrzaliznytsiu, směr Kyjev. Do fronty na celnici přicházím jako jedna z prvních spolu s dámou, která cestuje do Lvova. Žije v New Yorku, jede domů na pohřeb. 

„Kam míříte vy?“

„Dobrovolničit. Jde o projekt na obnovu Moščunu, v Kyjevské oblasti. Bydlet budeme v Buče.“

„Já jsem z Buči,“ připojí se k hovoru další spolucestující. „Hodně štěstí. Já ho měla.“

V sedm ráno snídám syrnyky s medem a černou kávu v jídelním voze svištícím krajinou ještě zamlžených slunečnicových polí. Je se mnou americká dobrovolnice, máme stejnou cílovou stanici. Projekt, vlastně dvoutýdenní workcamp na rekonstrukci vesnice, kde se vloni zastavila fronta, je mezinárodní. Pořádá ho ukrajinská neziskovka Alternative-V ve spolupráci s organizacemi evropskými (za Českou republiku INEX-SDA) i s těmi zámořskými. Celkem se nás večer v Buče sejde čtrnáct: dva Francouzi, Belgičan, Němec, Američanka, tři Ukrajinky, pět Ukrajinců a já. Vítá nás protiletecký poplach, tak si jdeme prohlédnout kryt zblízka.