Terezie do Brna nepřijede, ale asi by chtěla  

Na Okamurově humbuku kolem českých Němců v Brně je nesmyslná ta primitivní optika „my a oni“. To rozhraní je totiž mnohem subtilnější, než si představujeme. Mám k tomu taky jednu příhodu, která ilustruje události v Brně z jinak českého pohledu.

Babička mé ženy – jmenovala se Terezie – pocházela ze Starých Hodějovic u Českých Budějovic. Šlo o německou vesnici uprostřed českého osídlení. V rodině její matky se mluvilo německy, v rodině otce česky i německy, zřejmě šlo ale o klasické jihočeské „bémáky“, národnostně nevyhraněné rodiny oscilující napříč generacemi mezi němčinou a češtinou, které přišly na Budějovicko někdy po třicetileté válce, kdy cisterciáci z Vyššího Brodu sváželi do prázdného kraje Němce ze Šumavy na práci. 

Po vzniku protektorátu připadly Hodějovice do Říšské župy Horní Podunají a Tereziini německy mluvící bratři narukovali do wehrmachtu. Oba padli na východní frontě – jeden u Stalingradu, druhý u Kurska. Terezie už před válkou odešla do Prahy, kde se vdala za Čecha. To ji později zachránilo od odsunu.

Její rodiče mu však neunikli. České úřady je z nejasného důvodu rozdělily a matku (prababičku mé ženy) poslali do transportu dřív a samotnou. Cestou do Rakouska se ztratila a nikdo už o ní neslyšel. Rodina tehdy nedostala žádnou zprávu. Tereziina otce (pradědečka mé ženy) poslali do Rakouska o trochu později a dorazil v pořádku do Vídně, kde dožil.