Daniel Hůle: Když biologická vazba převáží nad životem dítěte. Případ Viktorka

Dávno před tím, než jsem začal řešit exekuce, jsem pracoval s ohroženými dětmi, které od nízkého věku braly drogy, prostituovaly se, kradly či si jinak opatřovaly peníze na drogy. Poznal jsem děti, které zažívaly od svých rodičů strašné věci, ale žádnou lásku. Pro člověka, který to nezažil a své děti miluje, může být těžko představitelné, že to někteří lidé mají nastaveno jinak. V minulosti se přitom odebíraly děti z důvodů, že socioekonomické zázemí rodiny neodpovídalo obvyklým standardům, ale byla tam láska. To bylo špatně. Pokud stát může podpořit rodiče milující své děti, kteří žijí v bídě, aby mohli fungovat jako rodina, tak to má udělat i za cenu velkých finančních investic.

Před více než deseti lety ale na ministerstvu práce a sociálních věcí převládla ideologie, že vyrůstat u biologických rodičů je důležitější než bezpečí dítěte. Tato ideologie se postupně začala šířit přes kraje k OSPOD, které mají nad zájmem dítěte bdít v terénu. Ze systému, který odebíral děti kvůli chudobě, se stal nemocný a neschopný aparát, který děti nechá v prostředí, kde jim každý den jde doslova o život. Děti se ve své podstatě staly pro některé biologické rodiče nástrojem, jak se dostat k dávkám, bydlení, a hlavně nástrojem terapie, jak naučit mít zájem o „své“ dítě lidi, pro které je děcko jen řvoucí problém. 

Jasně, že svět není černobílý a i v rodinách, kde děti milují, jsou situace, které vedou k traumatům, což se samozřejmě nemá řešit odebíráním dětí, ale spíše podporou rodin. Pokud je ale po narození jasné, že pro rodiče je dítě spíš problém než radost a dítěti neposkytují adekvátní péči, má dojít k rychlému rozhodnutí, zda jde o dočasnou indispozici, nebo dlouhodobější stav. V prvním případě má jít dítě k pěstounům, ve druhém případě do adopce. Málokdo si umí představit, v čem je rozdíl. Pěstounská péče je něco velmi nejistého jak pro dítě, tak pro pěstouny. To může limitovat rozvoj citových vazeb. Zároveň s plnoletostí končí závazky pěstounů, dítě nic ani nedědí. V extrémním případě, když moc zlobí, pěstouni jej mohou v podstatě „vyreklamovat“. Adopce naproti tomu neumožňuje dítě jednoduše vrátit, když nastanou problémy, a ty nastanou. Dítě má vás a vy jeho a musíte k sobě najít cestu.

Systém ale na adopci začal pohlížet jako na krádež dítěte biologickým rodičům a osvojené děti se staly ohroženým druhem. Místo toho soudy do pěstounské péče, která je jinak velmi potřebná, uvrhají i děti, pro něž by nejlepší cestou byla právě adopce. A od pěstounů je pak, jako pokusné králíky, na nichž testujeme biologickou vazbu rodičů, vrací do absolutně nevhodných rodin.