Rakušané, Schwarzenberg a nezodpovědní Češi

V redakci čas od času vedeme debatu, kdy si budeme moci dovolit chválit Karla Schwarzenberga jako ministra zahraničí, aby to nevypadalo na střet zájmů. Možná je ta vhodná chvíle teď, po jeho sporu s rakouským ministrem obrany Darabosem o americký radar v Česku.

Na rozdíl od Temelína nebo vyhnaných českých Němců radar není a nemůže být agendou pro rakousko-české jednání, a pokud se Rakušanům něco nezdá, budou muset celou věc otevřít v Bruselu.

V téhle debatě ale budou mít jeden zásadní handicap, a sice svoji neutralitu. Možná ani ne tak praktický, jako psychologický. Neutralita je dnes v Evropě dost anachronický relikt, který Rakousko staví do pozic, které paradoxně vyčítají Čechům – a sice do pozic nezodpovědných individuí.

Navíc to postrádá logiku: neutralita stojí v opozici vůči nějakému sporu, jenže NATO dnes v žádném není. (Tedy pokud se Rakousko nestaví do neutrality ve vztahu k válce v Afghánistánu.) A jak by asi Rakušané s neutralitou naložili, pokud by došlo skutečně k nějakému konfliktu? Vzhledem k tomu, že nic jako evropská obrana neexistuje, stejně by se museli postavit do fronty na americkou pomoc.

Tohle všechno by bylo když tak třeba v debatě o „českém“ radaru probrat.

Ale zpět k Schwarzenbergovi. Na jeho osobě se ukazuje, jak mylné byly prezidentovy obavy o ministrovu loajalitu. Schwarzenberg je naopak pro Čechy zcela ideálním prorážečem česko-rakouských šarvátek, pro Rakušany naopak nejméně vhodným. Lze si představit, jak by byli na koni, kdyby s nimi stejně ostře mluvil Alexander Vondra nebo Jan Zahradil. Jak by pak mohli (a ne neoprávněně) mluvit o české malosti, nevychovanosti. Jenže jak reagovat, když zájmy Česka hájí de facto jeden z nich? Schwarzenberg má navíc vše, pro co má nejeden vídeňský snob slabost: šlechtický titul, šarm, peníze, nejlepší vychování. S takovou musí řeči o buranství východní Evropy mrznout v puse.