Kde jsme a co jsme se dozvěděli od Kollera

Tři písně označované za protestsongy krátce za sebou, to už lze označit skoro za vlnu. Zvlášť když po Tomáši Klusovi a Xindlovi X přišla hudebně i společensky zcela jiná váhová kategorie. Respektovaný zpěvák David Koller vyvěsil na internet píseň Sami – duet s herečkou Barborou Polákovou, jehož ústřední slogan zní Jsme v prdeli.

Klus i Xindl X nabídli tradiční žonglování ze slovy a zůstali věrni svému vtipálkovství, které bychom neměli zaměňovat s humorem. V prvním případě to byly zhudebněné hospodské stesky a „legrační“ komolení jmen politiků, v druhém jakýsi kuplet chyceného Ratha nazvaný Píseň Davidova, jehož vrcholem je rým candátem/mandátem.

Ne že bychom autorům museli upírat upřímnou snahu o nápravu a poukazovali jen na to, že se protestsongů chopili úspěšní interpreti ze zábavní sféry - ale nejvíc je nakonec z písní cítit okouzlení sebou samými, které si rádi dopřejí i jejich posluchači. Jak lze soudit z reakcí, publikum si skutečně užívalo hlavně sám pocit spravedlivého rozhořčení; a stejně vášnivě Kluse bránilo před pomlouvači slovy Co jste dokázali vy (což je u nás mimochodem velmi častá reakce na jakoukoli kulturní kritiku).

Kdo zalézal při poslechu těchto skladeb do gauče, může ovšem u Kollerova songu zase povylézt. Ani píseň Sami toho - bohužel - nenabízí o moc víc, přestože se tváří mnohem seriózněji. Nevadí, že duet je pro někoho až legračně vážný, to koneckonců patří k věci; jde o to, že je přitom obsahově takřka prázdný. Recitovat v černobílém obrazu názvy korupčních kauz uplynulých let a připojit k tomu slovo prdel snad nemůže nikdo pokládat za objevnost ani odvahu. To hlavní totiž mají všechny dosavadní písně společné; jsou nekonkrétní, bez výrazné invence jen konstatují to, co je zřejmé.

Jistě, říká se, že u charity se na kýč nehraje, cílem je sehnat co nejvíc peněz za jakoukoli „estetickou cenu“.  A obdobně by to mohlo platit u protestsongu: hlavní je upozornit na nespravedlnost a „burcovat“ ke změně. Týden.cz k písni Sami kulantně poznamenal, že „víc než o hudební či textové kvality jde v tomto případě o chuť vyjádřit se teď k tomu, co oba interprety pálí“. Jenže Koller - mám dojem – selhává i v tom posledně jmenovaném, jakkoli nám může být jeho gesto sympatické.

Nejde samozřejmě o to chtít od něj analýzu; k protest songu patří kromě patosu a vyhrocených emocí také jistá naivita či idealismus. Ovšem pořád by tu měla být aspoň symbolická výzva „k boji“ proti konkrétním věcem a viníkům. Soupis kauz a oznámení „zvolili jsme si je sami“ to podle mě není. A tolikrát dnes zmiňovaný Kryl (kterého jsme mimochodem po revoluci všichni považovali za škarohlída) používal vulgarity v době, kdy to bylo mnohem funkčnější; bojoval proti systému svázanému i jazykem.

Výměnou za autorský risk a angažovanost by pak šlo „přehlédnout“ hodně. Stačí se podívat na nejrůznější seznamy světových nej protest songů: najdete mezi nimi skvělé písně, které možná formálně nepatří mezi textařské perly. Ale svým étosem fungují dodnes, ačkoli doba se dávno změnila. Jejich „obraz nespravedlnosti“ je stále živý (nemluvě o melodiích).

Pro Kollera najdeme i „polehčující okolnosti“. Herečka Poláková je známá jako představitelka Kristýny Kočí v Blonďaté bestii. Ze druhého dílu této populární frašky také vychází dotyčná píseň Sami - a možná, že v divadelní stylizaci by fungovala a funguje zcela jinak. Ať už jako ironická zpověď opuštěné poslankyně, coby halucinační můra Petra Nečase, kdy se mu panduři zjevují jako zlí duchové – dokonce i jako song „porobeného lidu“.  Na videu to ovšem místy působí spíš jako parodie.

Možná za Kollerovou zdrženlivostí stála i obava nebýt označen za vypočítavého přeběhlíka. Zpěvák si si prošel i zakazovanými kapelami a po listopadové revoluci se často společensky angažoval (stál například u kampaně S komunisty se nemluví). Posměšné reakce ve stylu “teď už čekám jen na něco od Bílé nebo od Mádla s Issovou“ už ostatně nejsou na internetu výjimkou.

A tím končíme s kritikou Kollera; se spekulováním o tom, jaké důvody ho k písni vedly, a zda by to uměl i líp, tedy aspoň srovnatelně s energií svých největších hitů. Zajímavější možná bude pootočit debatu a ptát se, jaké jsou možnosti protestsongu ve svobodných poměrech. Jinými slovy: jestli může vzniknout dobrý protestsong - jakkoli je to kategorie velmi subjektivní - a jak by měl vypadat. Jak by se ho chytli posluchači a koneckonců i média, která většinou končí u bombastického oznámení.

V první řadě je to otázka, zda lze dnes nalézt „většinová“ témata. Dostatečný konsensus v tom, co je ona nespravedlnost – a hlavně tedy shodu na tom, kdo a co je jejím původcem (může být protestsong nadstranický?). Čímž se dostáváme k tomu, jaký podíl za rozpačitý výsledek nakonec leží na straně interpretů - a jaký na straně posluchačů, potažmo dnešního nastavení společnosti.

Zda jsme se již ocitli ve stavu totální letargie a útěku do privátní sféry. Zda jsou vážnost a velká slova natolik vytunelovaná,  že ani nemohou fungovat – nebo je naopak primárně odmítáme coby příliš závazná a málo zábavná. Tedy ne že by měli Češi problémy s patosem, naopak. Otázka je, jestli jsme ochotní jít za něj, něco konkrétně pojmenovat i s odpovědností a riziky, která to přináší, a pak „jít do akce“ – abychom taky byli trochu patetičtí.

Možná jsou dnes (aspoň v Česku) protestsongy odsouzeny pouze k virtuálnímu životu na webu a sociálních sítích; jako nekorektní zábava a sdílené spiklenectví různých „cílových skupin“. Jak stojí v jednom příspěvku pod Kollerovou písní: No sláva, takže konečně už můžu psát do diskusí slovo prdel.

P.S. Čerstvá zpráva: pokud by měly mít Spojené státy novou hymnu, nejvíc Američanů by chtělo, aby ji složil rocker Bruce Springsteen. Vyplývá to ze společného průzkumu pořadu televize CBS 60 Minutes a magazínu Vanity Fair.