Profil: Petr Macinka po letech v pozadí konečně v záři reflektorů

Ten obrázek nese přesnou symboliku. Je první březnové úterý a Černínský palác právě zažívá zátěžový test v podobě evakuace tisíců Čechů z Blízkého východu zasaženého íránskou odvetou za víkendový útok Izraele a USA. Šéf diplomacie sedí ve sněmovně a při projevu prezidenta, který kritizuje stagnaci výdajů Česka na obranu, ostentativně listuje historickým výtiskem nejznámějších komunistických novin z ledna 1989.

Pár desítek minut poté s premiérem v kuloárech mikromanažersky řeší, kdo v jakém evakuačním letadle sedí, kdy vyšlou další a kdo navrátilce pojede přivítat. Předtím ale soustředil sílu i na to, aby si sehnal vydání Rudého práva, na jehož titulce je článek o snížení počtu osob či výzbroje v někdejší Československé lidové armádě. Trefa je zaručena: všechna média řeší jeho provokaci směrem k prezidentovi, který do sněmovny dorazil s pokusem aspoň trochu zasypat příkop mezi ním a vládou.

Političtí protivníci titulují Petra Macinku jako arogantního egomaniaka, ale jeho vládní kolegové by nejspíš použili označení geniální stratég. Nebo ho alespoň vidí jako ambiciózního suveréna, kterého není radno podceňovat. On sám zároveň nikomu moc nedůvěřuje a v roli provokatéra přesvědčuje své okolí, že přesně ví, co a proč dělá. Poslední průzkumy voličských nálad tomu ale zatím neodpovídají: popularita jeho strany Motoristé sobě od voleb trvale klesá. Jednu věc ale popřít nelze.

Začátek roku 2026 na české scéně patří ministrovi zahraničí. Zaútočil na prezidenta, s nímž je ve sporu kvůli nejznámějšímu politikovi své strany. Národoveckým populismem na bezpečnostní konferenci v Mnichově otrávil bývalou šéfku americké diplomacie i polského ministra zahraničí – a Donald Trump ho za toto vystoupení na sítích pochválil. Na konci února v projevu na půdě OSN pro mnohé překvapivě jasně označil Rusko za agresora a slíbil publiku, že Česko bude spolehlivým spojencem Západu. Jaká je tedy jeho strategie? A kam může svého nositele a jeho partaj dovést?