Když budu řešit, čeho se bát, tak ze mě zbude jen hromádka rosolu

Vilová čtvrť Zámostí stojí stranou Hluboké, o to líp je odtud ale vidět na zámek a romantické údolí Vltavy. Ve všední únorový den jsou zdejší ulice prázdné, jen občas po nich přejede auto. U jednoho ze zaparkovaných vozů je však na první pohled jasné, že už nikdy nikam nepojede. Stojí před jedním z domů a jediné, co z něj zbylo, jsou ohořelé plechy.

„Ještě je cítit spálenina,“ pronese majitel vraku Martin Veber v překvapivě dobré náladě a rychlými větami popisuje, jak ho ve středu ve dvě v noci probudil vyděšený soused, on vyběhl v pyžamu ven, oběhl auto v plamenech, dveřmi pro spolujezdce skočil do svého druhého vozu, který stál hned vedle a už se na něm tavily plastové kliky, a popojel s ním mimo dosah ohně. Pak duchapřítomně vytáhl mobil, v té době už mohutně hořící auto vyfotil a čekal na hasiče. Policie později na záznamu kamery od vedlejšího domu zjistila, že k autu přišla chvíli předtím postava, rozbila okénko, nalila dovnitř benzin a zapálila ho. Víc se zatím neví.

„Děti to snášejí lépe než my. Nejhůř to ale dopadá na naše rodiče,“ odpovídá Veber na otázku, jak pohled na ohořelý vrak před domem působí na náladu v jeho rodině. Prý je nejvíc potěšily reakce neznámých lidí z různých koutů Česka. „Volají mi a nabízejí půjčení auta nebo ubytování,“ říká Veber. „Psychoterapeut ze severu Moravy mi nabídl terapii, někdo mi dokonce poslal peníze s dopisem, že mi děkuje za to, co tady dělám a že se nebojím.“

Sousedé z Hluboké jsou zatím zdrženlivější. „Nechce se mi věřit, že by to byla nějaká pomsta. Mohlo to být cokoli,“ myslí si padesátník, kterého potkáváme v centru městečka. „No, to víte, Hluboká,“ reaguje žena stojící vedle něj. Co tím myslí? „No, jak se tady vládne,“ rozhodí rukama. Otázku, jak se v Hluboké tedy vládne, nechává bez odpovědi, ale Martina Vebera začne chválit. „Dělá tu dobrou práci. Tahá na veřejnost věci ze zastupitelstva a upozorňuje na ně. Je to jako Palermo takhle někomu zapálit auto.“