„Kdo na základce neuměl fotbal, ten to měl blbý.“

Co si vybavíte, když se řekne „tělák“? Radost z volného pohybu po hodinách strávených strnule ve školní lavici, nebo trapas při nepovedeném hodu granátem? Opojný pocit vítězství ze zápasu s vedlejší třídou, nebo strach z toho, že při sestavování mančaftu zůstanete jako obvykle poslední? Přehlídku oslnivého půvabu mládí, nebo stud při převlékání v šatně do nenáviděných modrých či červených trenýrek? 

Historie, nebo „něco s genderama“?

Je pátek ráno a dvě holky a šest kluků, rozestavení do půlkruhu, střídavě zvedají ruce nad hlavu, kříží je na prsou a dělají dřepy. Jsme v přízemí hlavní budovy Muzea Prahy na Florenci, kde právě probíhá pozoruhodná výstava Tělák a pohyby neznamenají ranní rozcvičku. Mají vyjádřit názory skupinky teenagerů studujících na jedné pražské střední škole. Ruce nahoru znamenají souhlas, paže přes hrudník nesouhlas a kdo neumí odpovědět nebo neví, udělá dřep. Otázky, které klade dvojice lektorů, se sice na první pohled týkají hodin tělocviku a školy obecně, ale jdou mnohem dál a hlouběji.

„Převlékat se na tělák je v pohodě.“ Ruce letí nahoru, většinový souhlas. „Je dobře, že je tělák pro kluky a pro holky oddělený.“ Různé odpovědi, někdo neví. Opakovaný souhlas zazní jak po větě „na tělák jsou lepší kluci“, tak po tvrzení, že jde naopak líp holkám. „Jak v čem, každýmu jde něco jinýho,“ vysvětluje svůj postoj jeden ze studentů. „Kluci jsou prostě lepší,“ oponuje mu spolužák.