Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

Tomáš Lindner (nar. 1981) pochází z Perninku v Krušných horách. Skvělé studentské roky prožil na gymnáziu v Ostrově a na institutu politologie Fakulty sociálních věd UK. Nejvíce ho ovlivnily tři delší pobyty v zahraničí: rok studia mezinárodních vztahů na univerzitě v německé Kostnici, půlrok na jihu Afriky, kde pracoval v malé lokální nevládce v Zambii a autobusy a stopem procestoval tři okolní státy, a rok 2007 strávený na Islandu coby vedoucí letních táborů, na které se za dobrovolnickou prací a nádhernou krajinou sjížděli dvacátníci z celého světa.

Členem redakce Respektu je od ledna 2008 a v minulých pěti letech vede zahraniční oddělení. Nejraději píše o Německu, subsaharské Africe a vztahu bohatých a chudých zemí. Baví ho zvláště psaní dlouhých reportáží a rozhovory se zahraničními odborníky, kteří přinášejí hlubší pohled na světové dění.

Je autorem knihy reportáží z jihu Afriky Čekání na období dešťů. Zambijská mozaika (nakladatelství Doplněk, 2008). V roce 2009 získal získal European Young Journalist Award za reportáž o bulharské mafii „Svítání nad městem hříchu“ a v roce 2010 mu za článek o dnešní Rwandě „Jak se staví tygr“ byla udělena novinářská cena za nejlepší reportáž roku.

Výběr z článků

Křováci se vracejí

Nejprve vybírám první dlouhou reportáž, kterou jsem do Respektu psal ještě jako externista. Byla o životě "Křováků" neboli Sanů v Botswaně a asi mi otevřela cestu do téhle skvělé redakce. Po osmi letech jsem si ji teď četl a v hlavě mi naskakovaly další vzpomínky, které se do článku nevešly. Do New Xade, kde se reportáž odehrává, jsme s kamarádem, novinářem Tomášem Nídrem jeli stopem. Za první tři hodiny čekání na opuštěné silnici kolem nás projelo jediného auto. Pak se náhle objevila kolona desítek bílých a naleštěných terénních vozů a jeden z nich zastavil a vzal nás. Seděl v něm úředník ministerstva školství a my se od něj dozvěděli, že někde v naší koloně jede i prezident země. O jeho návštěvě jsme netušili. Tehdejší dvouměsíční cesta po Botswaně, Namibii a Jihoafrické republice byla plná podobných magických náhod. Co se v New Xade dělo dál, to už najdete v reportáži – chybí v ní ale náš odjezd. Pozdě odpoledne jsme na okraji osady stopovali, ale už neprojelo jediné auto, ulice byly před setměním náhle úplně prázdné a na pokraji pouště nebyl žádný penzion na přespání. Noc jsme tedy museli strávit na lavičce autobusové zastávky, která v New Xade stála, ačkoli sem nikdy žádné autobusy nejezdily a nejezdí. V noci nás obestoupilo stádo koz a za jejich občasného mečení jsme dřímali. Druhý den ráno jsme se prvním autem vrátili do asi osmdesát kilometrům vzdáleného nejbližšího městečka Ghanzi, kde jsme u jedné místní rodiny přespávali. Naši hostitelé hned vyprávěli, že na nás byly dlouhé záběry v hlavních večerních televizních zprávách - redaktoři při zpravodajství z návštěvy prezidenta v Kalahari divákům lhali, že jsme zaměstnanci britské neziskovky Survival International, která byla kvůli právům „Křováků" v dlouhodobém, ostrém konfliktu s botswanskou vládou.

Poslední Němci v Sudetech Geografickým protikladem k článku o životě v daleké poušti Kalahari je reportáž o krušnohorských vesnicích, ve kterých jsem vyrůstal. Na stránkách Respektu vyšla vloni a s kolegou Milanem Jarošem se o tamní německou menšinu dále zajímáme - budu proto rád za jakoukoli čtenářskou zpětnou vazbu. Krizi jsme nevyužili Novinářská práce s sebou přináší spoustu privilegií. Možná tím největším je možnost vyptávat se - obvykle po telefonu – chytrých, neobyčejných osobností na jejich názory a vědomosti. Nezapomenutelný pro mě byl třeba rozhovor s německým sociologem Ulrichem Beckem, který probíhal u něj doma v Mnichově. Byl to zvláštní pocit, zmáčknout u dveří zvonek s nápisem "Beck", déle než dvě hodiny s jedním z „idolů“ univerzitních let mluvit a pak na toaletě - profesor jistě odpustí – vidět jeho rozhozené ponožky. Podobně se možná cítí puberťačky, když se potkají s Justinem Bieberem… Máte štěstí, že jsme skvělí

Psaní článků pouze od kancelářského počítače by nebylo moc uspokojivé, za to nejlepší a pro chápání mezinárodního dění i nejpřínosnější považuji psaní původních zahraničních reportáží. Nemusíte přebírat narativy z jiných, jakkoli kvalitních médií, a můžete najít a vyprávět vlastní příběhy o světě za našimi hranicemi. V téhle souvislosti je mimořádně smutné, že v ostatních českých tištěných médiích manažeři osekali rozpočty zahraničních cest natolik, že už prakticky žádné původní reportáže  vznikat nemohou. V době, kdy je Česko se světem propojené více než kdykoli v minulosti, je to naprosto absurdní situace. Respekt se tomuto trendu naštěstí zatím vzpírá a umožňuje v českém prostředí nevídané možnosti. Nejlepší ukázkou byla měsíční cesta po Číně, ze které jsem před čtyřmi lety psal desetidílný seriál. Tohle byl jeho poslední díl.

Umění přežít

S novinařinou jsem kdysi začal jen kvůli tomu, že mě štvalo mediální zpravodajství o subsaharské Africe, světadílu, který mě intenzivně zajímal. Mohl bych sem dát odkaz na jakoukoli reportáž z tohoto světadílu, všechny pro mě zůstávají nezapomenutelné. Kvůli současné epidemii eboly ale vybírám článek napsaný před třemi lety z dovolené v Libérii. Život začíná na Lampeduse Následuje reportáž psaná z dálnice. V pondělí jsme jeli z Prahy do švýcarského Bernu, v úterý z Bernu do Vatikánu, ve středu z Říma na italsko-švýcarskou hranici, ve čtvrtek dále do německého Bonnu, v pátek z Bonnu do Prahy. Jsem sváteční řidič a proto tuhle neuvěřitelnou štreku celou odřídil kolega Matěj Stránský. Výsledkem byla rekonstrukce jedné plavby uprchlíků přes Středozemní moře, kterou z osmdesátky pasažérů přežilo jen pět mladíků z východoafrické Eritreji. Tento dlouho a složitě domlouvaný článek byl prvním novinářským vyprávěním této šílené plavby za evropským snem a osudu těch, kteří ji přežili. Buďme línější Na závěr je třeba zvolit článek s použitelným poselstvím do každodenního života. Vybírám tedy manifest za pomalejší život, za více lenosti, který před třemi lety vyšel ve vánočním čísle Respekt. Pojďme všichni zpomalit - bude nám líp...

Kde jsem se nejvíce mýlil?

Asi v pohledu na Rusko - zdůrazňování ruské hrozby mi dlouho připadalo velmi přehnané. Považoval jsem to zčásti za dědictví, které si starší generace středoevropských intelektuálů nese ze zkušenosti studené války, a více jsem důvěřoval německým médiím, které dlouhodobě sleduji. Definitivně vloni na podzim jsem musel uznat, že instinkt starší české či polské generace byl správný a můj pohled dosti naivní. O Rusku jsem ale nepsal a proto se tato mýlka naštěstí neprojevila v konkrétních článcích, spíše v tom, že jsme se ruskému dění nevěnovali dostatečně často. Psal jsem ale o arabském jaru a v popisu této přelomové události bych dnes volil jiný tón. Pořád si myslím, že to byl pozitivní moment historie - konečně se mladí lidé postavili diktaturám, jež úplně zablokovaly vývoj jejich společností. Doufám, že se k němu jednou arabští reformátoři budou vztahovat podobně jako ti evropští ke zkaženým revolucím let 1789 nebo 1848. Ovšem už při počátečním zpravodajství jsme měli více zdůrazňovat, že krátkodobě tyhle revoluce nejspíše selžou a že je budeme moci opravdu hodnotit až za padesát let. Je někdy problémem novinařiny a nás novinářů, že ve snaze popsat přesně aktuální vývoj zapomínáme na tyhle dlouhé historické oblouky.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte