
Tomáš Lindner (nar. 1981) pochází z Perninku v Krušných horách. Skvělé studentské roky prožil na gymnáziu v Ostrově a na institutu politologie Fakulty sociálních věd UK. Nejvíce ho ovlivnily tři delší pobyty v zahraničí: rok studia mezinárodních vztahů na univerzitě v německé Kostnici, půlrok na jihu Afriky, kde pracoval v malé lokální nevládce v Zambii a autobusy a stopem procestoval tři okolní státy, a rok 2007 strávený na Islandu coby vedoucí letních táborů, na které se za dobrovolnickou prací a nádhernou krajinou sjížděli dvacátníci z celého světa.
Členem redakce Respektu je od ledna 2008 a v minulých pěti letech vede zahraniční oddělení. Nejraději píše o Německu, subsaharské Africe a vztahu bohatých a chudých zemí. Baví ho zvláště psaní dlouhých reportáží a rozhovory se zahraničními odborníky, kteří přinášejí hlubší pohled na světové dění.
Je autorem knihy reportáží z jihu Afriky Čekání na období dešťů. Zambijská mozaika (nakladatelství Doplněk, 2008). V roce 2009 získal získal European Young Journalist Award za reportáž o bulharské mafii „Svítání nad městem hříchu“ a v roce 2010 mu za článek o dnešní Rwandě „Jak se staví tygr“ byla udělena novinářská cena za nejlepší reportáž roku.
Nejprve vybírám první dlouhou reportáž, kterou jsem do Respektu psal ještě jako externista. Byla o životě "Křováků" neboli Sanů v Botswaně a asi mi otevřela cestu do téhle skvělé redakce. Po osmi letech jsem si ji teď četl a v hlavě mi naskakovaly další vzpomínky, které se do článku nevešly. Do New Xade, kde se reportáž odehrává, jsme s kamarádem, novinářem Tomášem Nídrem jeli stopem. Za první tři hodiny čekání na opuštěné silnici kolem nás projelo jediného auto. Pak se náhle objevila kolona desítek bílých a naleštěných terénních vozů a jeden z nich zastavil a vzal nás. Seděl v něm úředník ministerstva školství a my se od něj dozvěděli, že někde v naší koloně jede i prezident země. O jeho návštěvě jsme netušili. Tehdejší dvouměsíční cesta po Botswaně, Namibii a Jihoafrické republice byla plná podobných magických náhod. Co se v New Xade dělo dál, to už najdete v reportáži – chybí v ní ale náš odjezd. Pozdě odpoledne jsme na okraji osady stopovali, ale už neprojelo jediné auto, ulice byly před setměním náhle úplně prázdné a na pokraji pouště nebyl žádný penzion na přespání. Noc jsme tedy museli strávit na lavičce autobusové zastávky, která v New Xade stála, ačkoli sem nikdy žádné autobusy nejezdily a nejezdí. V noci nás obestoupilo stádo koz a za jejich občasného mečení jsme dřímali. Druhý den ráno jsme se prvním autem vrátili do asi osmdesát kilometrům vzdáleného nejbližšího městečka Ghanzi, kde jsme u jedné místní rodiny přespávali. Naši hostitelé hned vyprávěli, že na nás byly dlouhé záběry v hlavních večerních televizních zprávách - redaktoři při zpravodajství z návštěvy prezidenta v Kalahari divákům lhali, že jsme zaměstnanci britské neziskovky Survival International, která byla kvůli právům „Křováků" v dlouhodobém, ostrém konfliktu s botswanskou vládou.
Poslední Němci v Sudetech Geografickým protikladem k článku o životě v daleké poušti Kalahari je reportáž o krušnohorských vesnicích, ve kterých jsem vyrůstal. Na stránkách Respektu vyšla vloni a s kolegou Milanem Jarošem se o tamní německou menšinu dále zajímáme - budu proto rád za jakoukoli čtenářskou zpětnou vazbu. Krizi jsme nevyužili Novinářská práce s sebou přináší spoustu privilegií. Možná tím největším je možnost vyptávat se - obvykle po telefonu – chytrých, neobyčejných osobností na jejich názory a vědomosti. Nezapomenutelný pro mě byl třeba rozhovor s německým sociologem Ulrichem Beckem, který probíhal u něj doma v Mnichově. Byl to zvláštní pocit, zmáčknout u dveří zvonek s nápisem "Beck", déle než dvě hodiny s jedním z „idolů“ univerzitních let mluvit a pak na toaletě - profesor jistě odpustí – vidět jeho rozhozené ponožky. Podobně se možná cítí puberťačky, když se potkají s Justinem Bieberem… Máte štěstí, že jsme skvělíPsaní článků pouze od kancelářského počítače by nebylo moc uspokojivé, za to nejlepší a pro chápání mezinárodního dění i nejpřínosnější považuji psaní původních zahraničních reportáží. Nemusíte přebírat narativy z jiných, jakkoli kvalitních médií, a můžete najít a vyprávět vlastní příběhy o světě za našimi hranicemi. V téhle souvislosti je mimořádně smutné, že v ostatních českých tištěných médiích manažeři osekali rozpočty zahraničních cest natolik, že už prakticky žádné původní reportáže vznikat nemohou. V době, kdy je Česko se světem propojené více než kdykoli v minulosti, je to naprosto absurdní situace. Respekt se tomuto trendu naštěstí zatím vzpírá a umožňuje v českém prostředí nevídané možnosti. Nejlepší ukázkou byla měsíční cesta po Číně, ze které jsem před čtyřmi lety psal desetidílný seriál. Tohle byl jeho poslední díl.
S novinařinou jsem kdysi začal jen kvůli tomu, že mě štvalo mediální zpravodajství o subsaharské Africe, světadílu, který mě intenzivně zajímal. Mohl bych sem dát odkaz na jakoukoli reportáž z tohoto světadílu, všechny pro mě zůstávají nezapomenutelné. Kvůli současné epidemii eboly ale vybírám článek napsaný před třemi lety z dovolené v Libérii. Život začíná na Lampeduse Následuje reportáž psaná z dálnice. V pondělí jsme jeli z Prahy do švýcarského Bernu, v úterý z Bernu do Vatikánu, ve středu z Říma na italsko-švýcarskou hranici, ve čtvrtek dále do německého Bonnu, v pátek z Bonnu do Prahy. Jsem sváteční řidič a proto tuhle neuvěřitelnou štreku celou odřídil kolega Matěj Stránský. Výsledkem byla rekonstrukce jedné plavby uprchlíků přes Středozemní moře, kterou z osmdesátky pasažérů přežilo jen pět mladíků z východoafrické Eritreji. Tento dlouho a složitě domlouvaný článek byl prvním novinářským vyprávěním této šílené plavby za evropským snem a osudu těch, kteří ji přežili. Buďme línější Na závěr je třeba zvolit článek s použitelným poselstvím do každodenního života. Vybírám tedy manifest za pomalejší život, za více lenosti, který před třemi lety vyšel ve vánočním čísle Respekt. Pojďme všichni zpomalit - bude nám líp...