Dvě česká NE

Skutečnost, že se Česká republika v OSN postavila na stranu Izraele, a to, že do Prahy přijel izraelský premiér Netanjahu poděkovat, kritizuje opozice jako další příklad toho, že se dostáváme ve světě do izolace. Podobně jako jsme proti všemu v Evropě, podobně jako se brzy chystáme vetovat bankovní unii.

Obě kauzy – podpora Izraele i bankovní unie – opravdu zasluhují srovnání.

V případě Izraele se však neocitáme ve světové izolaci, protože Spojené státy zaujaly stejný postoj jako my. Vůbec není špatné, že v tomto ohledu mají USA v Evropě spojence. A pokud se někdo obává případné averze arabských investorů vůči tomuto státu, může to kompenzovat naopak vstřícnější reakce některých izraelských či amerických investorů.

Postoj české diplomacie však není motivován ekonomicky. Český postoj k Izraeli má v našem případě dobrou tradici. Byla to právě československá letadla, která jak známo pomohla Izraeli přežít. Porevoluční tradici nadstandardních přátelských vztahů s Izraelem u nás založil Václav Havel a první porevoluční vlády a je dobře, že se jich nevzdáváme, protože jde o určitou idealistickou podporu jiného demokratického státu v regionu, který jinak zrovna demokratický a liberální není. Možná hraje roli i naše vzpomínka na druhou polovinu 30. let a naši vlastní situaci v Evropě.

Troufám si tvrdit, že postoj české vlády a diplomacie má stále ještě i určitou lidovou oporu. Objímání Arafata v kostkovaném šátku s Husákem patří mezi první věci, které si většina české populace vybaví nejen pod slovem Arafat, ale možná i pod slovem normalizace (byl to jeden z nevábných symbolů, symbol vyprázdněných a zacyklených televizních zpráv, nikdo jiný sem vlastně moc nejezdil). Tedy stále přežívá jistá přirozená reakce na tyto vzpomínky a symboly.

A nakonec poměrně jednoduchá a zřejmá příčina: dobrá práce aktivního izraelského velvyslance v Praze a asi ne tak dobrá práce velvyslanců, kteří si přáli něco jiného.

S opozicí lze souhlasit pouze v tom, že jí vláda měla dát svůj postoj včas najevo nebo s ní věc nějak konzultovat.

V případě našeho postoje k bankovní unii mimochodem žádného amerického spojence nemáme. Amerika evropskou politickou a ekonomickou integraci podporuje, Amerika chce pověstné „jedno telefonní číslo“ do Evropy, a byli to konzistentně jak americká vláda, tak mnoho prestižních amerických ekonomů, kdo Evropě vysvětluje, že musí více integrovat bankovnictví a bankovní dohled a že se musí naučit rozlišovat, která banka je důležitá z pohledu eurozóny jako takové.

Český zuřivý odpor proti bankovní unii je tak silný právě proto, že bankovní unie může znamenat potenciál velkých transferů a vzájemných garancí a něco takového se nepovede bez vyššího stupně politické integrace. A intenzivnější fiskální unie také vyžaduje vyšší politickou a demokratickou legitimitu. Čeští euroskeptici v čele s Klausem právě tady cítí příležitost se z integračního jádra Evropy definitivně vymanit.

O tom, jak přesně bude vypadat bankovní unie, se ještě povedou dramatické spory, a i když pozice Dánska, Švédska či Polska jako nečlenů eurozóny je také citlivá, nikdo jiný nehrozí předem vetem.

V českém zákoně o bankách, který byl přijat v době před vstupem velkých zahraničních investorů, se jasně praví, že je právem investora rozhodnout, zda učiní z české dceřiné společnosti pobočku či nikoli. Přitom má pobočka sice svůj účetní okruh, ale nemá rezervy a je logicky regulována především regulátorem mateřské společnosti.

Český požadavek, aby toto bylo změněno a zakázáno, vyvolal na evropském fóru zděšení, protože to znamená porušení podmínek, za nichž investoři vstupovali na náš trh. Tady především hrozí nedůvěra investorů, a kdyby se situace vyhrotila, pak třeba i soudní spory. Zde se mimochodem ukazuje, jak je český rádoby anglosaský liberalismus pouze předstíraný. Pořád říkáme, že chceme jen jednotný a svobodný evropský trh bez bariér a liberalizaci služeb, ale pro finanční a bankovní služby to najednou vůbec neplatí.

Také zde platíme cenu za to, že se z České národní banky plně ovládané klausovskými euroskeptiky stává dominantní a určující hráč české evropské politiky, což možná není ani tolik chyba ČNB, ale premiéra a ministra financí, kteří zcela vyklidili pole a z ČNB si nechávají diktovat, jaký postoj v otázkách evropské integrace zaujímat.