Důvěra a finanční represe

Barry Eichengreen se rozepsal o tom, jak Evropě schází důvěra na mnoha úrovních. Jde o nedůvěru v politiky a lídry (kancléřka Merkelová říká, že už nedá ani euro na zvýšení palebné kapacity záchranného valu, ale každý ví, že po schválení fiskálního paktu bude požadovat pravý opak). Též je ve hře nedůvěra mezi sociálními skupinami navzájem (příklad: Itálie dereguluje taxislužbu, ale na lékárnický cech si netroufne). A nakonec jde o důvěru mezi státy. Státy na Severu podezírají Jih: bojí se, že každá další pomoc či půjčka povede ke ztrátě motivace v tvrdých reformách.

Míra sociální důvěry je do značné míry historicky daná. Důvěra je vyšší ve společnostech, které se v delší historii věnovaly zemědělství, než ve společnostech, které se věnovaly pastevectví, například. Okamžiky krize ale představují příležitost obnovit důvěru a vystoupit z této „přirozené“ determinace. Političtí lídři ale musejí mluvit přímo a jasně.

…

David Rosenberg se ve Financial Times pozastavuje nad příliš optimistickým růstem akcií na Wall Street. Ano, nezaměstnanost klesá, ale k růstu mezd a poptávky zatím v USA nedochází.

Situace Řecka a Portugalska se sice dočasně stabilizovala a Čína se nezhroutila, ale není důvod se domnívat, že svět byl náhle spasen měnovými opatřeními amerického Fedu a Evropské centrální banky.

…

Carmen M. Reinhartová píše na serveru Bloomberg o finanční represi, k níž se vlády uchylují po finančních krizích či válkách. Jde o formu „zdanění“, které pomáhá likvidovat velký převis veřejného dluhu a uvolňovat břemeno obsluhy tohoto dluhu.

Většinou jde o koordinaci politik mezi vládou, centrální bankou a finančním sektorem, která je konzistentní s politikou negativní úrokové míry z vkladů, což je ekvivalentní většímu zdanění držitelů dluhopisů a střadatelů.

Uvolněná měnová politika zadlužených vyspělých zemí vede k požadavkům vynořujících se trhů na to, aby kapitál zůstal „venku“ a jejich ekonomiky nepřehříval. Proto vynořující se trhy podporují větší regulaci finančních trhů či dokonce finanční deglobalizaci a zadlužené státy vyspělých zemí zase žádají, aby co nejvíce kapitálu přišlo „dovnitř“ a pomohlo financovat dluh.