Virální souboj o morálku vyhrává Írán. V propagandě mu pomáhají i legopanáčci

Křehké příměří mezi USA a Íránem zatím pokračuje, stejně jako oboustranná blokáda Hormuzského průlivu. Vypadá to, že Donald Trump chce nepopulární válku, která vyhnala nahoru ceny ropy i zemního plynu, co nejdříve ukončit i s ohledem na blížící se volby v USA. Zároveň vytrvale opakuje, že Američané porazili Írán, zničili jejich vojenské síly, zabili lídry a de facto tak podle něj došlo ke změně režimu. Co americké administrativě nedochází, když se na to podíváte z perspektivy íránského režimu?

Írán se soustředí na dvě věci. Tou první je, že se nehodlá vrátit do původního stavu, kdy byl neustále vystaven možným útokům ze strany USA a Izraele. Proto chtějí Íránci bezpečnostní záruky, že nebudou každých šest měsíců čelit bombardování. Zadruhé si uvědomují, že skrze ovládání Hormuzského průlivu získali výhodu. A když ho teď použili jako vyjednávací trumf, nebudou se chtít vrátit do situace, kdy neměli průliv pod kontrolou a nemohli vybírat mýtné. Íránci také vědí, že pokud válka skončí a skutečně dojde k dohodě, čeká je nákladná obnova země. Otázka je, jak by ji provedli, pokud by neměli příjmy z Hormuzského průlivu a stále podléhali mezinárodním sankcím, které by také rádi viděli zrušené.

Otázka je, jak po tom všem mohou Američané získat jejich důvěru.

To rozhodně. I když vyjednavači v Islámábádu sestaví technický plán pro sblížení, může přijít Donald Trump a něco udělat nebo napsat na sítě něco jiného. Už tady přece existoval velmi jasný postup pro zklidnění situace. Írán uzavřel Hormuzský průliv – a prohlásil, že k jeho otevření je nutné, aby v Libanonu platilo příměří. To nastalo, proto ho začal otevírat. Ale pak následovalo zavedení námořní blokády ze strany USA. To bylo v rozporu s dohodou a vedlo to k další eskalaci, kdy Írán průliv opět uzavřel. Důvěry se tady opravdu nedostává. Navíc Írán při jejím budování nehledí na slova, ale na činy.

Uplynulé týdny války jste trávil s rodinou na Blízkém východě, konkrétně v Dauhá. Jaká to byla zkušenost?

Měl jsem to privilegium být v relativním bezpečí, mnoho lidí v regionu takové štěstí nemělo. Když jsme se 28. února probudili, dozvěděli jsme se, že USA zaútočily na Írán. Po několika hodinách přišly odvetné údery Íránu. Mnozí z nás je očekávali, ale nemyslím si, že země Zálivu, Izrael a USA byly na podobnou odpověď připravené. Situace byla rázem hodně nestabilní a nejistá. V průběhu dne i večera jsme slyšeli několik hlasitých explozí. To pokračovalo celý následující týden. Většina útoků raketami a drony se přesunula do pozdních hodin mezi druhou a čtvrtou ráno. Často nás budila poplašná upozornění v telefonech. Katarské úřady odváděly dobrou práci. Otevřeně a transparentně informovaly, pokud hrozil útok, a nabádaly lidi, aby se schovali nebo zůstali doma a nechodili k oknům. Pak jste zpravidla zaslechli nějaký výbuch a následně přišlo další upozornění, že hrozba pominula. Takhle to pokračovalo nějakou dobu. Útočili i na civilní infrastrukturu a na domy dopadaly různé úlomky. A samozřejmě došlo k masivnímu íránskému úderu na Ras Laffan, kde se těží a zpracovává zemní plyn. Ale po prvním týdnu se situace normalizovala. V Kataru jsme na tom byli líp než například ve Spojených arabských emirátech, Kuvajtu či Bahrajnu.

Překvapil Katařany íránský útok, nebo se na něj chystali?

Těžko říct. Myslím, že země v Zálivu si už nějakou dobu uvědomovaly, že dosavadní bezpečnostní architektura už pro ně v budoucnu nemusí být nejvhodnější. To souvisí s dvanáctidenní válkou z loňského června. Ale také tu byl izraelský útok na obytný komplex v Kataru namířený proti Hamásu loni na podzim. To byl, myslím, jasný signál především pro Katar, ale i pro celý Perský záliv, že zde existuje jistá hegemonie – a že to nutně není ta, o které jsme zvyklí slýchat v amerických médiích. Začalo se šířit povědomí, že Izrael se stává významnou bezpečnostní hrozbou srovnatelnou s Íránem. Země samozřejmě budou vždy sousedit s Íránem, který jejich civilní infrastrukturu značně oslabil a způsobil jim obrovské škody. Ale zároveň si uvědomují, že důvod, proč byli napadeni, je paradoxně přítomnost amerických základen a prostředků. Takže to, co je mělo chránit, z nich udělalo terč. Dá se čekat, že teď přehodnotí své postoje a vztahy s Íránem, Izraelem, ale také bezpečnostní vazby s USA. Katar nicméně stejně jako třeba Omán ví, že musí udržovat vztahy s oběma stranami konfliktu.

Mají země v Zálivu v téhle válce nějaký hlavní společný cíl? Předpokládám, že asi nechtějí platit mýtné za dopravu v Hormuzském průlivu, ale také by nerady viděly proměnu Íránu ve zhroucený stát.

Nemyslím, že by si kdokoli přál zhroucení státu, kde žije přes 90 milionů lidí. Mohlo by to vyvolat migrační krizi, která by destabilizovala celý region. Některé země v Zálivu by si jistě přály konec islámské republiky. Katařané a Ománci to vidí trochu jinak a snaží se využít karty, jež mají. Státy jako Saúdská Arábie nebo SAE jsou víc ukotvené na straně USA a Izraele, co se týče využití vojenské síly – ve snaze udržet pod kontrolou íránský jaderný program a ozbrojené skupiny napříč regionem. Zatímco Katar a Omán tento přístup nezastávají a jsou ochotné s Íránem spolupracovat, aby se poměry mohly vrátit do normálu, z čehož by mohli těžit všichni nejen politicky, ale také ekonomicky.

Co se vám jako odborníkovi na Írán honilo hlavou, když prezident Trump veřejně napsal, „ať ti šílení bastardi otevřou ten zas*aný průliv, nebo se ocitnou v pekle“, a později, 7. dubna, pokračoval, že „celá civilizace dnes večer zemře“, když se s USA nedohodnou. Většina lidí v tu chvíli asi pomyslela na použití jaderných zbraní.

Je velmi znepokojivé, pokud by kterýkoli politik skutečně zastával takové stanovisko. Pro mě jako amerického občana je to znepokojivé o to víc – a nadto zahanbující. Je to člověk, který byl zvolen, aby zastupoval naše zájmy. Samozřejmě víme, že tento druh vyjadřování a rétoriky je u Donalda Trumpa zcela běžný. Používá ho v různých obměnách vůči politickým protivníkům, ale třeba i rodinám padlých vojáků, americkým městům spravovaným demokraty nebo vůči lidem, s nimiž se nepohodl a rozešel.

Ale tady jde o celou civilizaci. To už moc gradovat nemůže. Co bude příště, planeta?

Přesně tak. Tohle je jiné. A navíc vidíme známky toho, že v USA existuje ochota podobnou věc provést. Během války Spojené státy a Izrael útočily také na školy, nemocnice nebo civilní infrastrukturu. Bomby dopadaly i na místa spojená s kulturním dědictvím. A když vám člověk zodpovědný za podobné údery vybavený jaderným kufříkem vzkazuje takové věci, je to celkem děsivé. Myslím, že bychom si všichni měli uvědomit, že jsme pravděpodobně nikdy předtím nebyli tak blízko nějaké velké světové válce či potenciálnímu jadernému incidentu jako teď.

Donald Trump poté nařídil americké armádě zablokovat Hormuz, ale v rozhovoru pro ABC News uvedl, že by Spojené státy mohly vybírat mýtné společně s Íránem. Kdo jsou pro teď vítězové a poražení této války?

Myslím, že je velmi těžké najít vítěze. Víme, že civilní obyvatelstvo trpí, to bychom neměli pouštět ze zřetele. To platí o Íránu, Libanonu, Izraeli i zemích v Zálivu, kde je masivně poškozená energetická infrastruktura. Katařané mluví o tom, že obnova plynového zařízení v Ras Laffan může trvat několik let. Omezení dopravy v Hormuzském průlivu neovlivnilo jen 20 procent dodávek světové ropy a zkapalněného zemního plynu, ale také petrochemické produkty, hnojiva a další komodity, což se postupně projevuje v jihoasijských zemích i jinde a samozřejmě u benzinek ve Spojených státech. Tady opravdu žádného vítěze nevidím. Někteří mají za to, že strategickým vítězem je Írán. S tím se dá souhlasit. Pokud zůstane zavedena nějaká forma íránského mýtného, bude to pro něj finančně výhodnější. Ale je třeba to porovnat s obrovskou mírou destrukce, kterou země utrpěla. A z této perspektivy je na tom teď pravděpodobně hůře, než když všechno začalo. A k Trumpově úvaze o společném podniku – jsem si jistý, že v hloubi duše by to mohl být jeho prvořadý zájem, protože je hodně zaměřený na peníze. Ale pochybuji, že by s ním Íránci do toho šli.

Válku přitom Trump začal tím, že vyzval Íránce, ať využijí situace a svrhnou režim…

Přesně tak. Je otázka, co si vážně myslel, když se do té operace pouštěl. Byl asi hodně nadšený z Venezuely. Ale celý příběh se zřejmě nikdy nedozvíme, i když některé věci kolem toho rozhodnutí prosákly ven díky novinářům.

To narážíte na články deníku The New York Times, který popsal návštěvy Benjamina Netanjahua v USA – měl dokonce své plány útoku na Írán představit prezidentovi v rámci prezentace v Situační místnosti Bílého domu. Zástupci několika amerických administrativ v reakci na to uvedli, že izraelský premiér s podobnými návrhy oslovoval několik posledních amerických prezidentů, ale uspěl až u Trumpa.

Ano, Netanjahu se snaží oslabit Írán coby vojenskou mocnost i jeho jaderný program posledních 25 let. Zkoušel to za vlády Bushe mladšího, Obamy i Bidena, ale nikdy nenašel odezvu. To byla taková konstanta. A pak se objeví Donald Trump, který právě nechal zatknout Madura ve Venezuele, vidí různé související faktory, jako jsou protesty, a vyvodí z toho závěr, že íránská populace stojí za ním. Ale také slyšíme o lidech, jako jsou J. D. Vance, Marco Rubio nebo různí generálové, kteří nebyli z izraelského a amerického plánu zrovna nadšení. Nicméně na taková moudra po bitvě je trochu pozdě. Už se to stalo a je zjevné, že jejich obavy nebyly dost silné, aby odklonily vlnu směřující k válce.

Jak na tom teď je íránský režim, po protestech, jež krvavě potlačil, po mnoha týdnech války, která dolehla rovněž na civilní obyvatelstvo, ale také po smrti nejvyššího ajatolláha a mnoha dalších lidí z vedení různých vládních struktur islámské republiky? K moci se dostal zraněný Modžtaba Chameneí a režim se ocitl v módu, kdy mu šlo o holé přežití.

Situace je nyní poměrně dynamická a proměnlivá. Každopádně jsme svědky neuvěřitelné odolnosti institucí. Po loňské dvanáctidenní válce se skutečně Íránci nachystali na to, že přijdou údery mířené na jejich vůdce, a snažili se na jejich zabití připravit. Těžištěm moci je nadále nejvyšší duchovní vůdce a Islámské revoluční gardy. Situace se tedy moc nezměnila, až na dvě trhliny. Tou první je, že v důsledku série atentátů a útoků už u moci nejsou ti opravdu nejostřílenější političtí a vojenští představitelé z nejvyšších kruhů. Tím nechci říct, že ti, kdo je nahradili, nejsou schopní, ale rozhodně nejde o nejvyšší smetánku, která dlouhodobě působila na mocenských pozicích. Další zásadní změnou je smrt ajatolláha. Alí Chameneí měl za svého života vždy poslední slovo. Nejenže rozhodoval o směřování domácí i zahraniční politiky, ale také stál nad spory mezi různými frakcemi uvnitř režimu. Byl to on, kdo dokázal udržovat rovnováhu mezi mocenskými centry, ať už šlo o revoluční gardy, prezidentskou kancelář, zastánce tvrdé linie, nebo reformisty. Jeho smrt může znamenat úbytek podobného vyvažování. Možná dojde na posílení vlivu Modžtaby Chameneího a zejména gard, jež měly zorganizovat jeho zvolení. Tato síla teď může mít nad politickou scénou větší kontrolu.

Ale je těžké něco předvídat a říct, jestli se režim nakonec zhroutí, nebo naopak přitvrdí a bude ještě represivnější. Nicméně ať už z této situace vzejde cokoli, bude to něco nového jak pro vládu, tak pro občany. Dochází k přeskupení sociálních vazeb a vztahů mezi státem a společností. Všichni si pamatují lednové masakry, ale v současnosti se objevuje široká paleta názorů. Někteří lidé jsou proti režimu, ovšem nesouhlasí s válkou. Jiní souhlasili s bombardováním své země a teď mění názor.

Jak vnímáte odhodlání íránského režimu ponechat si možnost získat jadernou zbraň i s ohledem na to, jak využil blokádu Hormuzského průlivu? Ukazuje se, že pomocí poměrně levné technologie, jako jsou drony, může úžinu skutečně zablokovat. Možná je to v jistém smyslu dokonce ještě účinnější nástroj odstrašení než jaderná hlavice, protože ho může skutečně použít.

Režim v Teheránu dlouho věřil, že může plnit závazky spojené se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) a na základě toho provozovat jaderný program pro civilní účely. Je zjevné, že to mu nevyšlo. Byl vystaven mezinárodním sankcím, maximálnímu tlaku a izolaci navzdory skutečnosti, že jeho jaderný program neporušil smlouvu. S ohledem na loňskou červnovou válku i na tuto válku je třeba uznat, že se jako nejúčinnější odstrašující prostředek jeví nějaký druh jaderné zbraně. To potvrzuje i srovnání Severní Koreje na jedné straně s Libyí nebo Irákem, které jaderného odstrašení nedosáhly.

Ale možná máte pravdu, že tohle se teď mění. Pokud se ukáže kontrola Hormuzského průlivu jako méně riskantní i proto, že jde o součást íránského území, které chtějí mít Íránci pod kontrolou, mohlo by to být přijatelnější než Írán vlastnící jaderné zbraně. Možná si to uvědomuje i mezinárodní společenství a zejména Spojené státy s Izraelem. Otázka je, o jakých podmínkách jsou ochotní vyjednávat. Ale myslím, že v jádru skutečně stojí otázka: výměnou za co by byl Írán ochotný vzdát se svého jaderného programu a slíbit, že nebude usilovat o jaderné zbraně? Írán je nyní v mnohem lepší strategické pozici a myslím, že návrat ke statu quo už mu stačit nebude. Bude si chtít odnést nějaké vítězství, politické i finanční – a také nějakou formu odškodnění. Takový kompromis by třeba mohl vypadat tak, že by Írán spolu s Ománem vybíraly po nějakou dobu mýtné za cestu průlivem a výtěžek by jim posloužil jako válečné reparace.

USA a Izrael válku zahájily tím, že zabily ajatolláha. To je výrazný posun od dosavadních střetů, skoro až změna paradigmatu...

Mění se toho hodně najednou. Je zřejmé, že v Íránu dochází ke změnám ve vedení. Izrael se nachází ve velice nejisté politické i bezpečnostní situaci. Možná nejošidnější ve své historii. Dá se to přirovnat k jomkipurské válce z roku 1973. Také situace v Zálivu se mění. Tamní představitelé si nejsou jistí, jak moc mohou záviset na Spojených státech. Viděli jsme dohody se Zelenským a ukrajinskými experty na drony, kteří se najednou zjevili v Perském zálivu. Uvědomili si, že proti hrozbě íránských dronů jim mohou pomoct právě oni. To jen dokládá, že americká moc poněkud ochabuje a spojenecké vazby slábnou. A mnoho lidí po celém světě správně poukazuje na fakt, že jde o válku, kterou rozpoutaly Spojené státy a Izrael. Bylo to jejich rozhodnutí, jež ohrozilo životy mnoha lidí a v podstatě narušilo světové pořádky. Myslely si, že dokážou rychle zničit Írán. Mýlily se a teď kvůli tomu trpíme všichni. Že má Írán v tomto konfliktu navzdory řadě problémů také jistou morální převahu, dosvědčuje trochu to, jak dokáže oslovit lidi svou propagandou například ve formě animovaných videí s legopanáčky. Využívá při tom levicových a antiimperialistických nálad a sentimentů v zemích globálního Jihu. Ale ta videa nacházejí odezvu po celém světě, protože Američané a Izraelci jsou teď často vnímáni jako ti, kdo rozvrátili světové trhy a způsobili zkázu.

A nepřekvapuje vás, že režim, který před pár měsíci podle některých odhadů zmasakroval desítky tisíc lidí v ulicích, teď může být nahlížen ve světě s jistou morální převahou?

Ano, je v tom rozpor. Může se chovat k vlastnímu obyvatelstvu naprosto morálně odpudivým způsobem, ale na druhou stranu, když vzdoruje hegemonii USA a Izraeli, je do značné míry globální mínění na jeho straně. Ovšem to je celkem časté. Většinu lidí na světě upřímně řečeno moc nezajímá, co se děje za hranicemi Íránu. Spojené státy se také většinou doopravdy nestarají o to, co se děje uvnitř jiných zemí. Spíše hledí na to, jak tyto státy zapadají do americké bezpečnostní architektury po celém světě. Jinak máte naprostou pravdu: přestože Írán páchá na svém obyvatelstvu strašlivé věci, je podle mě v této válce překvapivě vykreslován jako ten morálně spravedlivější, protože ji nezačal.

Írán zveřejnil zmíněnou sérii animovaných videí s legopanáčky, která zesměšňují lídry USA a Izraele. Bílý dům zase šířil animace srážení kuželek v bowlingu s prostřihy skutečných záběrů z úderů na vybrané cíle. Jak byste popsal taktiku Íránu v této informační válce, kdy třeba ukazuje i to, že Trump rozpoutává válku, aby odvrátil pozornost od kauzy Jeffreyho Epsteina?

Některé memy souvisejí s gamifikací násilí a snahou oslovit lidi spojené s videoherní kulturou. Jiná videa zase využívají oblibu animovaných snímků od Pixaru nebo zmíněné stavebnice Lego. Myslím, že je to příznačné pro naši globální kulturu, že právě kultura memů do jisté míry určuje zpravodajství či přinejmenším přitahuje naší pozornost. Všichni dnes trpíme nedostatkem pozornosti. Většina z nás je neustále na mobilu nebo na internetu a prochází aplikace sociálních médií. A íránští tvůrci těchto virálních videí jen využili to, k čemu upínáme pozornost. A když zmiňujete Epsteina – to pouze dokládá, jak dobře zorientovaní jsou. Vědí, co přesně vyvolá ohlas u americké veřejnosti. Míří přesně na problematická místa uvnitř hnutí MAGA. Mají přehled v americké politice a poznají, co zabere u lidí kritických vůči Trumpovi. A řekl bych, že tuto virtuální válku memů ve výsledku vyhrává Írán.

Kdo podobná videa s využitím AI v Íránu vytváří? Jsou to nějaké vládní továrny na memy, nebo jednotliví tvůrci, kteří nabízejí služby režimu?

Videa s legopanáčky má na kontě uskupení Explosive Media. Jsou to nezávislí mladí tvůrci, kteří zprvu popírali napojení na vládu. Nicméně posléze potvrdili, že režim patří mezi jejich zákazníky. V ten moment to mnozí brali jako odhalení, že jde čistě o státem financovanou propagandu. To je však nepochopení toho, jak podobná tvorba v islámské republice funguje. Jsou tam různé kreativní týmy a firmy, které nedělají pro stát. Ale když svými díly zaujmou některou z institucí, ta si buď najme jejich služby, nebo je formálně zapojí do chodu státu. Vzhledem k úspěchu těchto virálních médií lze čekat, že se bude víc malých uměleckých agentur snažit získat pozornost vlády a také na tom vydělat. A jestli to dělají z ideologického přesvědčení, kvůli penězům, nebo platí obojí, to je vždy otevřená otázka.

Má tato taktika hlubší kořeny?

Takovou klasickou ukázkou jsou nástěnné malby v Teheránu, které mají dlouhou tradici a často odkazují na mučednictví, společenskou solidaritu nebo odpor vůči USA a imperialismu. Na zdech najdete například americkou vlajku s bombami a střelami namísto hvězd a pruhů. Slavný příklad je také socha Svobody na zdi bývalé americké ambasády s lebkou místo tváře. Ta také bývá v různých verzích replikovaná na internetu. V poslední době k muralům přibyly natištěné billboardy, jež rychleji reagují na domácí i mezinárodní dění. Jeden den nesou antiimperialistické sdělení a další den už se věnují třeba nějakému národnímu svátku. Podobně dokázali svého času využít Íránci moderní technologie i v minulosti, ať už šlo o noviny na začátku 20. století, nebo například audiokazety s projevy Chomejního, které kolovaly mezi lidmi před revolucí z roku 1979. Pak to byl film a televize v době války Íránu s Irákem a dnes jsou to sociální média a umělá inteligence. Tyto nové íránské memy jsou přitom neuvěřitelně vrstevnaté, proto vzbuzují velkou pozornost. Někteří lidé je rozebírají snímek po snímku. Třeba v animaci, jež zpodobňuje útok na ambasádu v Bagdádu, si někdo všiml dvou legopanáčků, kteří celkem věrně zobrazují dva skutečné americké diplomaty působící v  irácké metropoli. Je pozoruhodné, jak dosáhli nejen toho, že si lidé všimli jejich videí, ale že se do nich ponořili do takové míry, že sepisují dlouhá vlákna na síti X, kde vysvětlují různé skryté detaily. To považuji za něco výjimečného.

Kevin L. Schwartz je americký expert na dějiny, kulturu i současnou politiku Íránu, který působí v oddělení Blízkého východu Orientálního ústavu AV ČR. Je spoluautorem chystané knihy Visualizing the Islamic Republic: Narration, Ideology, and Myth-Making in Iran.