Jak básníci ze Stasi měli vyhrát studenou válku

Německo-britský novinář Philip Oltermann strávil několik let tím, že se vyptával bývalých agentů východoněmecké tajné služby Stasi na neobvyklé téma: poezii. V útrobách velitelství utajované instituce, která nebyl ani na mapách Berlína, se totiž v osmdesátých letech scházela jednou měsíčně nepravděpodobná společnost. Agenti se tu učili psát verše a četli si navzájem své práce. „Proč Stasi něco takového tolerovala ve svých vlastních řadách a proč to bylo důležité? Přišlo mi to téměř komické jako skeč od Monty Pythonů,“ vybavuje si pětačtyřicetiletý novinář deníku The Guardian, co ho k tématu přitahovalo. „Vyrůstal jsem v západním Německu a měl jsem jasnou představu o Stasi, která sloužila autoritářskému režimu a měla za cíl monitorovat obyvatelstvo pomocí husté sítě špionů. Poezie byla toho přesným opakem, protože je citlivá, ambivalentní a otevřená,“ dodává. Málo známý příběh byl jako vůbec první do hloubky zdokumentován ve čtyři roky staré knize The Stasi Poetry Circle: The Creative Writing Class that Tried to Win the Cold War (Básníci ze Stasi: Tvůrčí psaní jako zbraň studené války), která v dubnu vyšla ve slovenském překladu. Je založená na bezmála detektivní práci a zachycuje paranoidní svět, kde se básně čtou jako šifry a vyšetřovací spisy jako poezie dohledu.

Co bylo hlavním účelem básnické dílny ve Stasi?

Nepodařilo se mi dohledat žádný oficiální dokument, který by jasně stanovoval její účel. Především v začátcích plnil kroužek podobnou funkci, jako když do korporátních kanceláři dáte pingpongový stůl. Mělo to zabavit pracovníky tajné služby, vojáky a pohraničníky; někteří z nich ve vojenském komplexu v berlínském Adlershofu, kde sídlila kromě elitních bojových jednotek NDR i Stasi, dokonce žili, takže to patřilo k sociální vybavenosti. Bylo to i v souladu s kulturně-politickým programem NDR známým jako Bitterfelder Weg, který si dával za cíl propojovat inteligenci s proletariátem. Znamenalo to tvůrčí dílny v továrnách po celé zemi a podporu literatury o dělnících nebo zemědělcích: spisovatelé si měli vyzkoušet práci rukama a na oplátku učit dělníky, jak psát. Za socialismu se prosazovala všestrannost, specializace přišla s kapitalismem. Podle toho, co jsem našel, za básnickým kroužkem nebyly žádné postranní úmysly. Což neznamená, že se to nezvrtlo.

A kam?