Lidé se bojí a hotely odmítají on-line rezervace. Kdokoli v Libanonu může být cílem rakety

Něco zásadního se změnilo. Libanonská společnost si nese bolestivé vzpomínky na občanskou válku v letech 1975–1990 a v mnohem živější paměti má i sérii vážných krizí, které se odehrály v poslední době. Obyvatelé země v této situaci prokazují neobvyklou otevřenost a ochotu se vzájemně podporovat. Když před šesti lety katastrofální exploze nelegálního skladu amoniaku v bejrútském přístavu zlikvidovala část města, brzy se ze všech koutů země začali sjíždět lidé a pomáhali opravovat domy a odklízet trosky. Zakrátko byly tyhle části města díky pomoci místních prakticky k nepoznání.

„Zažila jsem tu opravdu vřelou pohostinnost,“ říká humanitární pracovnice, která si s ohledem na bezpečnost nepřeje být jmenována. Pochází z jiné země a v Libanonu žije dva roky. „Myslím, že to platí stále. Ale vnímám, že lidi začali být mnohem opatrnější. Hlavně pokud jde o sdílení informací a obecně o kontakt s cizími lidmi. Protože každá osoba, již neznáte, může být terčem,“ vysvětluje. Libanon se na začátku března znovu ocitl ve válce – nezačala ji libanonská vláda, ale militantní hnutí Hizballáh, které v reakci na americko-izraelské útoky na Írán zaútočilo na židovský stát.

Rakety ale dopadaly po celé zemi – nejen v oblastech, v nichž hnutí sídlí. Terčem se staly třeba obytné budovy v hustě osídlených částech Bejrútu. Izraelská vláda to vysvětlila tím, že Hizballáh rozmístil svou infrastrukturu i své vůdce a klíčové členy právě do těchto oblastí – žádná „bezpečná zóna“ tak už v Libanonu není. „Přicházejí nová pravidla – některé hotely třeba přestaly přijímat on-line booking poté, co na dva v centru města dopadly rakety. Lidé si musí ubytování kupovat osobně a ubytovací zařízení velmi přísně kontrolují doklady. Je to komplikace, ale dělají to z opatrnosti – kdokoli se může stát cílem raket,“ říká humanitární pracovnice.  

Tato změna, větší opatrnost a více strachu, zároveň přichází v době, kdy je v zemi více než milion „vnitřně vysídlených“ obyvatel – ti utekli většinou z jihu země, který fakticky spravuje právě Hizballáh. Jih válka těžce poničila už po 7. říjnu 2023, kdy se po útoku Hamásu na Izrael rozhořely přeshraniční střety mezi Hizballáhem a izraelskou armádou.

Ani po příměří na podzim roku 2024 na oblast nepřestaly dopadat izraelské rakety. Teď je však situace mnohem horší – v březnu letošního roku Izrael výrazně rozšířil operace na jihu Libanonu, kam znovu poslal pozemní jednotky a začal vytvářet široké bezpečnostní pásmo podél hranice. Izraelská armáda systematicky ničila vesnice, ze kterých podle ní operoval Hizballáh, bořila domy i infrastrukturu a velké části pohraničí se prakticky vylidnily. Izrael následně oznámil, že podél hranice vytvoří nárazníkovou zónu sahající místy až k řece Lítání, kam se civilisté nesmějí vracet. Izraelské bombardování neustalo ani po dalším příměří letos v dubnu.

„Libanonská společnost je velmi odolná. Ale je už opravdu vyčerpaná – chybí energie, prostředky i naděje,“ říká o situaci humanitární pracovnice. Hizballáh utrpěl významné ztráty a libanonská vláda začala otevřeně volat po jeho odzbrojení. Vůbec poprvé po desítkách let také za přispění USA s izraelskou stranou jednala. Naděje na mír je však zatím vzdálená. A lidem v zemi docházejí síly.  

Odzbrojit, ale jak? 

Uzavřít stabilní mír, který přečká víc než jen pár měsíců, je dnes zřejmě téměř nemožné – a to z několika důvodů. Dokud je Hizballáh po zuby ozbrojený a dokud má vliv i na politický život v Libanonu, Izrael nepřestane sousední stát vnímat jako hrozbu. Letos ho navíc čekají volby – kdyby teď Benjamin Netanjahu přistoupil na mír s Íránem podporovanou milicí, která veřejně deklaruje svůj cíl zničit židovský stát, ztratil by obrovskou část podpory veřejnosti. Ačkoli je Netanjahu extrémně kontroverzní osobou i v Izraeli, válku proti Íránu (a tedy i proti jeho spojencům v Libanonu) většina obyvatel schvaluje.

Pochopitelně tak sílí tlak na libanonskou vládu, aby milici odzbrojila. Libanonský prezident Joseph Aoun se k tomu už zavázal – ale nebylo by to dobrovolné. Prezident tvrdí, že silou Hizballáh odzbrojit nemůže, protože v křehké zemi rozdělené podle náboženských skupin by takový krok mohl vést i k občanské válce. Hizballáh má totiž dosud podporu velké části šíitské populace země. „I mnozí oddaní zastánci Hizballáhu si myslí, že práci policie a armády by měl vykonávat stát. Jenže stát je podle nich nesmírně slabý,“ vysvětluje to Jan Daniel z katedry Blízkého východu Filozofické fakulty UK.

„Podle průzkumů si myslí asi jen 18 procent celé libanonské společnosti, že Hizballáh je pozitivní aktér. Ale mnohem více lidí se domnívá, že by si organizace měla udržet zbraně, protože v zemi není v jejich očích nikdo jiný, kdo by byl schopen zajistit bezpečnost třeba na jihu země. Odzbrojení silou si proto nedovedu představit – možná nějakou regularizaci, začlenění sil Hizballáhu do armády. Jenže to je pro milici nepřijatelné a nestačilo by to rozhodně ani Izraeli k ukončení okupace jihu země,“ dodává.  

Izraeli současný stav podle něj nutně nepřekáží. „Ideální scénář by teď pro současnou vládu Izraele byl, kdyby mezi svým teritoriem a Libanonem měli prostor široký několik kilometrů, ze kterého vyženou civilní obyvatelstvo, zničí civilní infrastrukturu, a který bude monitorovaný drony. Izrael preferuje co největší eliminaci hrozeb s co nejnižšími náklady pro izraelskou armádu. Je to vlastně to samé, co Izrael dělá v Gaze a něco podobného se snaží koneckonců dělat i v Sýrii po okupaci syrské strany Golanských výšin,“ říká.  

Symbol a realita 

Podstatné je i to, že Libanon a Izrael jsou od roku 1948 formálně ve válečném stavu. V půlce dubna se poprvé po 43 letech setkali ve Washingtonu zástupci obou zemí a jednali o podmínkách přerušení současného konfliktu. Souhlasili s desetidenním příměřím, které následně několikrát prodloužili – brzy se mají setkat znovu, aby se pokusili formálně klid zbraní udržet dál. Fakticky ale na sebe obě strany dál posílají rakety a drony.

„To jednání je velký průlom, ale spíše symbolicky. A pomáhá to všem zúčastněným stranám: Donald Trump může ukázat, že se mu něco povedlo. Izrael a Libanon zase ukazují, že jsou ochotny jednat,“ říká Daniel. Jak už ale bylo řečeno, bez odzbrojení Hizballáhu to nepůjde. „A nemyslím si, že by vůdci jednotlivých komunit nebo politických stran v Libanonu stáli o občanskou válku, která zatím z paměti lidí nevymizela.“ 

Lidé jsou zároveň z neustálých konfliktů, ale i ekonomické krize extrémně unavení. „Všichni, s kým mluvím, chtějí jenom klid. Spousta z nich nemá prostor ani sílu pokládat si otázky typu ,jak se teď zachovají USA?‘ a podobně. Strach z občanské války tu je stále živý,“ říká humanitární pracovnice. Na pozadí geopolitických otřesů se malá blízkovýchodní země ležící na pobřeží Středozemního moře zabývá úplně jinými věcmi – primárně faktem, že statisíce lidí nemají kde bydlet.

Humanitárním organizacím se podařilo umístit do provizorních uprchlických táborů na severu země něco přes 100 tisíc lidí. Ostatní našli útočiště u příbuzných, nebo přečkávají, kde to jde. Mnoho lidí žije na ulici. Jídlo a léky jim pomáhají zajistit humanitární organizace (mimo jiné i libanonská pobočka organizace ADRA), peněz ale razantně ubylo poté, co Trumpova administrativa omezila program USAID. Země, která si prošla desetiletími konfliktů a utrpení, se svého prokletí – zdá se – stále nedokáže zbavit. A naděje na změnu se s každým dalším problémem jeví jako menší a menší.