Z věčných lovišť Ďáblova stáda

Zvířecí kůže, akustické kytary, pušky, kolty a reklama na whisky. Výzdoba stěn klubu Stodola v městečku Hoštka nedaleko Štětí, kde odehrál jeden z mnoha desítek svých letošních koncertů klasik trampské písně Wabi Daněk, má ze všeho nejvíc připomínat Ameriku. Dekorace však nabízejí i podivuhodný paradox. Vedle westernových rekvizit tu najdeme ryze polabské zemědělské náčiní jako cepy nebo kosy. Představy o nespoutaném Divokém západu se tu překrývají s českou realitou – podobně jako v Daňkových písních a v trampských písních vůbec.

Právě po generace neutuchající chuť převléci se do zálesáckých nebo vojenských úborů, přejmenovat tuzemská zákoutí na Kansasy, Louisiany či Askalony a nechat v nich rozeznít skladby o bitvě s indiány poblíž Little Bighornu činí ze zdejšího trampingu světově neopakovatelný a vytrvalý fenomén, jehož tradice se počítá stejně dlouho jako česká státnost.

Důkazem kulturní síly hnutí, jež dokázalo po první světové válce středoevropskou krajinu magicky zabydlet postavami z kovbojek, je i nové výběrové album Ďáblovo stádo. Právě Wabi Daněk na něm spolu s kapelou o generaci mladších – a nutno poznamenat, že netrampských – muzikantů v nových aranžích přehrál a přezpíval třináct zlidovělých čundráckých balad, které dokládají sílu i romantiku uplynulého století českých trampů.