Buddha ze Spořilova

Na jeho rozzářených očích je poznat, že nemluví o ledasjakém autorovi. „Oslovil mě jako duchovní bytost,“ říká vážným tichým hlasem nakladatel Stanislav Doležal a z tašky pomalu vytahuje knihu, kterou drží v rukou pokorně jako svátost. Příběh fotografa Františka Drtikola (1883–1961) díky Doležalově soustavné práci, pokračující nyní publikací Duchovní cesta 2, konečně dostává ucelenou podobu: než začalo jeho nakladatelství Svět vydávat knihy přibližující Drtikolův život poté, co přestal na vrcholu slávy fotografovat, byl jeho následující osud obklopen mlhou, z níž vystupovalo jen pár legendárních historek. Teď je ale vše jinak, mlha se rozplývá a Drtikola už musíme definitivně přestat brát jen jako autora ojedinělých portrétů prvorepublikové elity a úžasných dívčích aktů, ale také jako výjimečného duchovního guru.

Všechno to začalo počátkem osmdesátých let. Tehdy se Doležalovi zapálenému do fotografie dostal do rukou katalog od Anny Fárové z roku 1972. Vyšel při příležitosti Drtikolovy výstavy v Uměleckoprůmyslovém museu, první velké akci, která po letech Drtikolova přehlížení ze strany komunistických kulturtrégrů autora vrátila do dějin české fotografie. „Nic, co by mě tak silně oslovilo, jsem do té doby neviděl,“ vzpomíná Doležal, kterého kromě Drtikolových prací v katalogu zaujala informace, o níž v té době věděli pramálo i největší odborníci na naši fotografii. Fárová se zmínila o tom, že se Drtikol po odchodu od fotografie na počátku třicátých let začal zabývat teozofií a jógou. Víc informací se Doležal, absolvent střední školy chemické a vyhozený student „matfyzu“, z katalogu nedozvěděl, ale jako milovník duchovních otázek se rozhodl pátrat dál.

„V UMPRUM se na mě nejdřív dívali jako na někoho, koho by měli zavřít: vyholená hlava, dlouhý vous a šortky.“ Přesto se Doležal díky kontaktu s Kateřinou Klaricovou, která v muzeu zrovna připravovala první Drtikolovu velkou monografii, dostal do archivu Uměleckoprůmyslového musea a v něm se před ním otevřel poklad. Na pět tisíc autorových prací plus část pozůstalosti. „Jeho fotografická tvorba byla už tehdy poměrně známá, soustředil jsem se proto na jeho malbu a duchovní život,“ vzpomíná Doležal.

Navázal kontakt i s kunsthistoričkou Annou Fárovou, která tehdy do muzea sama nemohla: po podpisu Charty 77 ji z práce vyhodili. Díky ní a dalším známostem se Doležal postupně dostával k Drtikolovým obrazům roztroušeným v soukromých sbírkách, rukopisům, vzpomínkám jeho přátel. Těsně před revolucí se pak podílel na první výstavě, která ukázala Drtikolova plátna. V roce 1988 je pomáhal kurátorce Haně Rousové vybrat pro výstavu Linie / barva / tvar v Galerii hl. města Prahy. K vrcholům téhle výstavy ohlížející se za českým uměním třicátých let patřilo právě na čtyřicet obrazů Františka Drtikola.

Doležal postupně fotograficky zdokumentoval dostupné Drtikolovy obrazy a po revoluci začal plánovat jejich první samostatnou výstavu. Před jedenácti lety to byla hodně velká kulturní událost. Taková, jaká se děje zřídkakdy. V Galerii Rudolfinum se tehdy otevřela expozice s názvem František Drtikol: Fotograf, malíř, mystik a návštěvníci i odborníci na fotografii jen kroutili hlavami. Tohle že je František Drtikol?

Celý článek čtěte v Respektu 34/09