Fotograf Martin Parr našel v nudě a konzumním stylu života klíč k západní společnosti

Donutil fotografii, aby se zaměřila na něco úplně jiného než doposud. Tam, kde byli dokumentaristé fascinováni velkými příběhy, lidskou důstojností a válečnými konflikty, rozhodl se Martin Parr podívat na nudu, každodennost a dovolenkové radovánky. Vydával se fotit tam, kde lidé doslova nedělají vůbec nic, a našel tam obrovské obrazové bohatství. Pustil se do míst, kde se nepíší dějiny. Pouze se tam člověk sám sebe ptá: Co s volným odpolednem? Martin Parr však jako nikdo jiný před ním vycítil, že to o povaze globálně se rozpínajícího konzumního stylu života vypovídalo mnohem intenzivněji, než kdyby se hnal za překotnými událostmi. Pochopil, nakolik jsou tyto banality podstatné, a na fotkách jim dodal až monumentální rozměr. 

Pro jednoho z nejslavnějších dokumentaristů éry přelomu tisíciletí byla fotografie zároveň posedlostí: „Samozřejmě, že jsem posedlý, to je jedna z vlastností, která vás žene vpřed,“ tvrdil v letošním filmovém dokumentu nazvaném I Am Martin Parr. „Musíte si každé brzké ráno, než se vydáte ven, udržet víru, že dneska by se mohlo něco stát,“ dodával k tomu. A není snad lepším důkazem jeho naprosté oddanosti fotografii to, že jen pár týdnů před svou smrtí mluvil o své práci a pořádal začátečnický workshop s konzultacemi v Brně? Nehledě na to, že fotil do posledních dnů navzdory tomu, že se pod vlivem postupující nemoci pohyboval s pomocí chodítka. 

První snímek pořídil, když mu bylo deset. Jednalo se o portrét otce na zamrzlém potoce během obzvláště mrazivé zimy roku 1963. Zájem o focení v něm probudil jeho děda, tiskař v důchodu a vášnivý fotoamatér – a ve třinácti letech už byl Parr pevně rozhodnutý, že nechce dělat v životě nic jiného. 

Na nudě je něco hrozně zajímavého