Top 10 článků o kultuře v Respektu roku 2022: Televizní revoluce, ženský hlas v rapu, šamanka s plátnem

Proč patřil k nejoblíbenějším hercům své generace

„Ty jsi spořádaný chlapec, to už se dneska málokdy najde,“ říká svádivě rozespalá Anděla v Pensionu pro svobodné pány. Pak rozladěně dodává: „Ty jseš protiva.“ Charakterový rozpor v rozpětí pár vteřin. Obojí je adresováno mladíkovi, který si ji v noci přivedl domů a teď se jí marně snaží zbavit. Ve slavné inscenaci pražského Činoherního klubu si šarmantního mladíka v nesnázích, jenž si situaci zavinil vlastním hédonismem, zahrál tehdy šestadvacetiletý Josef Abrhám. Inscenace z roku 1965 patří k nejslavnějším divadelním rolím herce, který zemřel minulé pondělí ve dvaaosmdesáti letech, a je v ní dochován záznam jeho už tehdy pozoruhodně vyspělého herectví. Pension pro svobodné pány zároveň i předurčil mužský typ, který v různých variacích bude Abrhám po celou svoji kariéru hrát. Přečtěte si také rozhovor s dramaturgem Vladimírem Procházkou: Jistí si jsou jen pitomci.

Proč se vyplatí vyrazit do Vídně na retrospektivu krále newyorské malby

Když chtěl ruský ministr zahraničí minulý týden dokázat, že je i přes náhlou hospitalizaci po příletu na Bali na summit G20 fit, nechal se natočit v krátkém tričku se stylizovanou zlatou korunou a nápisem „BASQUIAT“. Z hlediska „módní diplomacie“ je to obdobné, jako kdyby se americký protějšek Sergeje Lavrova Antony Blinken procházel v tričku s nápisem „LENIN“. Jean-Michel Basquiat (1960–1988) sice nebyl politik, přesto měl takový vliv na kulturu a životní styl milionů lidí na Západě, že pro současné Rusko musí symbolizovat to nejhorší z oné dekadence, degenerace a amorálnosti, které Moskva našemu životnímu prostoru pravidelně přičítá.

Stanice investují stále více peněz do on-line obsahu.

Podobné naděje vkládal nejspíš do zpěvačky Ivety Bartošové v roce 1984 hudební skladatel Pavel Vaculík. Sedmnáctileté talentované děvče z Beskyd tehdy debutovalo v duetu s Petrem Sepešim v jednom z dobových televizních pořadů s jeho zamilovanou písničkou Knoflíky lásky. Zpěvačka bodovala a začala se rodit nová popová československá hvězda. Úspěch si od Ivety Bartošové, která v roce 2014 po zářné kariéře a komplikovaném osobním životě prožívaném notně na stránkách bulváru spáchala sebevraždu, aktuálně slibuje i televize Nova. Třídílná melodramatická minisérie Iveta zachycující začátky její kariéry je zatím nejvíce propagovanou a viditelnou původní produkcí určenou pro on-line videotéku této komerční televize Voyo. Ne náhodou i díky tomu, že se svým tématem ideálně hodí na stránky bulvárních deníků a ženských časopisů. Příběh notoricky známé celebrity má naučit nové diváky platit za internetovou videotéku. Iveta přitom ve své misi není osamocená. Pomoci jí zatím mají sériový vrah Ivan Roubal (Případ Roubal) nebo podvodník a vůdce sekty Jaroslav Dobeš známý jako Guru Jára (Guru). Zpracování jejich příběhů je výsledkem zvýšených investic Novy do původního on-line obsahu. Nova pro letošek a příští rok udělala z on-line pořadů prioritu. A není v tom sama.

Po úspěšných newyorských portrétech se fotografka Marie Tomanová vrací do krajiny svého mládí

Doma na Vánoce: zpívají se koledy, sledují pohádky, jí se cukroví a celá rodina je pohromadě. Vždycky to tak bylo a žádný rok si bez toho neuměla představit. Až do svých šestadvaceti, kdy odjela do Spojených států dělat au pair a také s cílem rozšířit si obzory. Právě tam se z vystudované malířky Marie Tomanové, která si prošla deziluzí a byla přesvědčená, že umělkyní nikdy nebude, začala stávat fotografka. Dokonce tak úspěšná, že nyní patří k vůbec nejoceňovanějším českým fotografkám v zahraničí – její dílo vystavují vlivné galerie a knihy vydává u prestižních nakladatelství. Zároveň to bylo osm dlouhých let, kdy se ani jednou nevrátila za svými blízkými na Moravu.

Výjimečný dokument Good Old Czechs oživuje příběh československých letců za druhé světové války

„S protektorátem jsem se rozloučil v hospodě U Mašínů. Dal jsem si tam poslední ranní gulášovku a vyrazil do světa.“ Takhle dobrodružně, trochu drze a zároveň obyčejně popisuje sedmnáctiletý Filip Jánský začátek své cesty přes Německo a Francii do Británie, kde bude následující válečné roky létat v bombardéru u britského Královského letectva. Později se přesune na východní frontu. V podstatě stejnou cestu – jen přes Polsko a Švédsko – absolvoval i František Fajtl, pilot stíhačky. Cesty obou se během války neprotnuly. Teď je ale spojili do dokumentu nazvaného Good Old Czechs režisér Tomáš Bojar (FC Roma,Zkouška umění) a střihač Šimon Špidla. Nebývá zvykem uvádět střihače, ale u dokumentu, jenž stojí na střihu a montáži, je třeba autorství přiznat stejnou měrou oběma.

Spojení divadelního a hudebního prostředí zrodilo českou pop music a má na ni vliv dodnes

Vyrazit na svoji hvězdu do kina, nebo do koncertního sálu? Obojí je možné. V týdnech, kdy Vojtěch Dyk na plátně ztvárňoval hudebního skladatele Josefa Myslivečka ve filmu Il Boemo, bylo stále možné zastihnout ho na pódiu, jak zpívá písně s B-Side Bandem. Herec, nebo zpěvák? To jsou profese, které v českém prostředí silně prorůstají jedna do druhé a obtížně se oddělují – a tuzemská scéna je v tomto ohledu specifická.

Stačí se podívat na nejúspěšnější tváře zdejšího popu, jako jsou namátkou Richard Krajčo, Tomáš Klus, Bára Poláková, Adam Mišík, zmíněný Vojtěch Dyk, ale třeba i Jiří Macháček z kapely Mig 21 nebo Berenika Kohoutová, aby bylo zřejmé, jak tu herectví úzce splývá s pěvectvím. I na alternativní scéně se to hemží písničkáři, kteří se zároveň objevují na divadle i ve filmu. Přitom nejde o odskoky, o zpívající herce a herečky nebo hrající zpěváky a zpěvačky, spíš to jsou dvě paralelní dráhy. Taková koncentrace lidí spojující obě branže přitom není běžná. Americká nebo britská scéna ji příliš nezná a skutečně úspěšných a v obou oborech respektovaných umělců tu je hrstka.

S Henrym Rollinsem o síle pozitivních příběhů, maskulinitě a hudbě, která se ho snažila zabít

Dráha Henryho Rollinse nemá srovnání už proto, že se nikdy neohlíží zpět. Kdykoli stojí na pódiu, chce, aby od něj publikum slyšelo něco nového. Na počátku osmdesátých let položil s kapelou Black Flag základy americké hardcore-punkové scény – po stránce hudební i ve smyslu naprosté nezávislosti na velkých vydavatelstvích a s odmítnutím dobových konzervativních hodnot. V devadesátých letech zažil komerční úspěch s vlastním Rollins Bandem a díky drsné vizáži se začal objevovat v malých rolích v hollywoodských trhácích. Jeho potetované svalnaté tělo a nesmlouvavý výraz ve tváři naháněly strach, ale také odváděly pozornost od toho, že přemýšlivý Rollins má vytrvalý zájem o rovná práva všech menšin, politiku Spojených států i globální dění a také velmi ostrý jazyk. Pravidelně vystupoval s programem mluveného slova, který se postupně stal jeho hlavní tvůrčí disciplínou a také oblastí, kde má dnes nejvíce fanoušků.

Zemřel Jean-Luc Godard

Jean-Luc Godard usiloval celý život prakticky o jedinou věc – být proti. Nejvýznamnější francouzský režisér druhé poloviny 20. století byl proti francouzskému filmu kvality, pak proti Hollywoodu, proti establishmentu, proti kapitalismu, proti buržoazii, jejímž byl prominentním členem, proti politickému útlaku, proti copyrightu, proti struktuře, proti řádu – společenskému nebo filmovému. „Pracuji raději, když můžu vzdorovat,“ řekl kdysi časopisu The New Yorker. Svět kolem něj byl zároveň vždy výrazně „pro Godarda“. Byl považovaný za génia, filmového revolucionáře a průkopníka. Končil vysoko v žebříčcích nejlepších tvůrců historie. Autor průlomových snímků U konce s dechem, Bláznivý Petříček, Žít svůj život nebo Pohrdání zemřel minulé úterý ve věku 91 let. Podle deníku Libération se uchýlil k asistované sebevraždě ve Švýcarsku.

Hudebnice Annet X přepisuje pravidla českého rapu

Pokud se dá říct, že někdo hudebně ovládl tohle léto, pak je to Annet X – třiadvacetiletá zpěvačka a rapperka, která na domácí scéně působí jako zjevení. Chyběl jí tu silný ženský hlas, tak se jím sama stala. Nechtěla, aby byl český rap jen o autech, zadcích a machrování s penězi, tak se rozhodla přepsat jeho pravidla. Recenze a kritika o ní mluví jako o té, která dokázala, že ženy mají v českém rapu místo. Na výrazném debutu Až budu velká, chci být Aneta Charitonova provádí svým životem – otevřeně mluví o vztazích, začátcích v hudebním průmyslu a dospívání v českém showbyznysu, kam se dostala už jako velmi mladá. Dost nezvykle přitom kombinuje současné R‘n‘B s českými texty, nepředvídatelným frázováním i mimořádně sebevědomým živým vystupováním. „Na stagi jsem doma,“ říká. A během uplynulých několika měsíců to stihla potvrdit na křtech v Praze a v Brně a na mnoha tuzemských festivalech.

Malby „obyčejné mámy“ Radky Bodzewicz nabízejí zážitek jako při šamanském rituálu

Strom se donekonečna zmítá ve větru, koně tryskem utíkají tam a zase zpět, člověka opouští duše a opět do něj vstupuje, skupinka postav mezi sebou svádí neumdlévající souboj. Obraz se jmenuje Běsy a tak jako většina z pláten na aktuální výstavě Radky Bodzewicz v pražské Galerii Václava Špály se dá „rozpohybovat“ použitím mobilní aplikace Artivive. Stačí se na něj podívat skrz displej telefonu a hned ožije (což si můžete vyzkoušet i na těchto stránkách). Na jiném obraze odkazujícím ke stvoření světa díky tomu zdánlivě poklidná abstraktní kompozice připomínající skvrnu od vína propálenou cigaretou vybuchuje sérií barevných explozí doprovázených ohlušujícím zvukovým doprovodem.

Arleta mění český rap a vnáší do něj nová témata

S odstupem let to možná bude působit jako milník srovnatelný s tím, když v roce 2001 vydali PSH album Repertoár. Poslední sezony totiž vnesly do českého rapu naprosto zásadní změnu: po téměř třech dekádách, kdy tento žánr mluvil takřka výhradně mužským hlasem, se zcela jasná dominance začíná pomalu narušovat.

Kdo sledoval nedávný seriál České televize Rapstory mapující historii rapu v Česku, setkal se tu až na jedinou výjimku s mužskými pamětníky – natolik byla zdejší scéna homogenní. A přestože už v první sestavě průkopnické formace WWW rapovala Lela Geislerová, žánr zůstával nadlouho uzavřeným pánským klubem, kde mají ženy své místo pouze v publiku nebo jako sexy doplněk v klipu. Náznaky toho, že se něco podstatného mění, ukázaly výsledky cen hudební kritiky Apollo. Albem roku se tu stala debutová deska Annet X a v singlu roku bodovala společná skladba Das Leben rapperek Hellwany a Arlety.

Týmové autorství proměňuje současný pop a i ty největší hvězdy hledají nový materiál na skladatelských kempech

Kolik lidí je potřeba k napsání popového hitu? Otázka zní trochu jako začátek vtipu o tom, kolik lidí je potřeba k zašroubování žárovky, ale realita je taková, že na úspěšný popový song dnes už jeden člověk opravdu nestačí. Nestačí dokonce ani dva, jako tomu bylo v časech dvojic typu Lennon a McCartney nebo Benny Andersson a Björn Ulvaeus z Abby. Když si časopis Music Week posvítil na výsledky celoroční britské hitparády za rok 2016, zjistil, že průměrný počet autorů nejúspěšnějších třiceti skladeb roku je 4,67 – a toto číslo v průběhu let stále roste.