0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura27. 3. 20227 minut

Žádná stopka

Arleta mění český rap a vnáší do něj nová témata

Arleta • Autor: Matěj Stránský

S odstupem let to možná bude působit jako milník srovnatelný s tím, když v roce 2001 vydali PSH album Repertoár. Poslední sezony totiž vnesly do českého rapu naprosto zásadní změnu: po téměř třech dekádách, kdy tento žánr mluvil takřka výhradně mužským hlasem, se zcela jasná dominance začíná pomalu narušovat.

Kdo sledoval nedávný seriál České televize Rapstory mapující historii rapu v Česku, setkal se tu až na jedinou výjimku s mužskými pamětníky – natolik byla zdejší scéna homogenní. A přestože už v první sestavě průkopnické formace WWW rapovala Lela Geislerová, žánr zůstával nadlouho uzavřeným pánským klubem, kde mají ženy své místo pouze v publiku nebo jako sexy doplněk v klipu. Náznaky toho, že se něco podstatného mění, ukázaly výsledky cen hudební kritiky Apollo. Albem roku se tu stala debutová deska Annet X a v singlu roku bodovala společná skladba Das Leben rapperek Hellwany a Arlety.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

A je to právě Arleta, jejíž přístup ukazuje nový pohled na rap. Oproštěný od tradovaných a opakovaných macho póz – obvyklých klišé soutěživosti, vychloubačnosti, zaměření na peníze a zadupání konkurence. Svým charakteristickým projevem na pomezí podmanivého šepotu a mluveného slova z něj Arleta dělá žánr, v němž je místo pro vnitřní nejistoty a pochybnosti, ale i pro pojmenování obav pramenících z klimatické krize nebo naštvání na patriarchát.

Přestože vydala jen dvě EP a několik singlů, už si vybudovala na zdejší scéně za poslední rok unikátní postavení. Temné beaty a ponurá atmosféra tracků jí umožňují vystupovat na čistě rapových akcích a hostovat třeba s Hugem Toxxxem, současně dokáže zaujmout i publikum na alternativnějších akcích zaměřených na indie nebo experimentálnější elektroniku. Její příklad ukazuje, že začne-li s žánrem rapu podle svého zacházet někdo jiný, než komu byl roky uzpůsobován na míru, začne se měnit i rap sám.

Nikdo mě neslyšel

„Může za to pochybná parta,“ vzpomíná dnes pětadvacetiletá Arleta Jánská s úsměvem na to, jak během bouřlivé puberty objevila rap. Bylo jí třináct a alba české dvojice Supercrooo jí přišla – jak sama říká – adekvátně úderná, tvrdá a zlá. „V období rebelie, kdy jsme se poflakovali a pofetovávali, mi to úplně sedlo,“ dodává. Hudební průpravou jí nejdříve byly hodiny flétny a následně kytary – s tou však skončila, když se nemohla naučit trampský hit Bedna od whisky a učitele to dovádělo k záchvatům zuřivosti.

Byl to nejdříve metal a poté rap, který se rodačce z jihočeské Blatné stal hudbou vzdoru. Umravnit ji mělo studium na francouzském gymnáziu v Písku, ovšem právě tam se její záškoláctví spojené s kouřením marihuany spíše rozjelo. Když pak měla opakovat ročník, rozhodla se i na radu matky-keramičky přestoupit na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bechyni. Ale ani tady nedokázala přijmout přísný řád bydlení na internátu s večerkou v deset, a nakonec skončila se šesti spolužáky a spolužačkami ve sdíleném podnájmu.

Přitom se jí tu rap stal terapeutickým průvodcem vlastním dospíváním. Hodně kreslila, začala se věnovat tetování, četla, psala a dělala freestyle. „Měla jsem dva telefony. Z jednoho jsem pouštěla beaty, rapovala a na druhý to celé nahrávala,“ popisuje své začátky, kdy se za nocí toulala kolem Bechyně. A všechny pocity tady dávala do rapu. Křičela i plakala, natáčela první tracky, v nichž zpracovávala svoje úzkosti a nejistoty – venku, aby nerušila spící spolubydlící.

Po maturitě cítila, že se musí vydat ven na zkušenou. „Potřebovala jsem si udělat na věci vlastní názory, protože maloměsto spíš rozhled omezuje,“ vysvětluje. Bylo to v době vrcholící migrační vlny a ona vyrazila stopem do Řecka do Soluně pomáhat. „Měli jsme polní kuchyň a tři auta, jimiž jsme rozváželi jídlo lidem, na něž nezbylo místo v uprchlických táborech,“ vzpomíná na prázdniny, z nichž se vrátila plná vděku, že má svůj domov i střechu nad hlavou. Další cesta pak vedla do Londýna, který tři měsíce objevovala na kole. „Vždycky jsem někam dojela, objednala si v hospodě pivo a dala se tam s někým do řeči.“

Při tom všem skládala další a další rapy, které si jako hudební deník ukládala na SoundCloud bez velkých ambic po slávě, kariéře i živém vystupování. „Strašně se totiž stydím,“ vysvětluje a platí to dodnes. Na jaře roku 2020 ale její SoundCloud ukázala její kamarádka organizátorům respektovaného a objevitelského táborského festivalu Transforma – a ty zaujal Arletin autentický, s ničím nesrovnatelný rukopis natolik, že jí nabídli, ať si zahraje před jejich publikem.

Nemohla říct ne, ale také nemohla vystoupit s dosavadní tvorbou, protože byla technicky a zvukově naprosto nedostatečná. Společně se svým kamarádem z dětství – dnes producentem a beatmakerem Davidem Herzigem – se tak vrhla do práce na regulérním EP Ability to Damage Plant. Vznikly čtyři skladby, v nichž se zrcadlily pocity environmentálního žalu i vlastní zkušenost s uprchlickou krizí a jejího mediálního pokrytí, které bylo jednu dobu všudypřítomné, aby pak zcela odeznělo, ačkoli problém sám nezmizel.

„Bylo to hrozný. Bylo to ušeptaný, neslyšela jsem se a nikdo neslyšel mě,“ směje se, když vzpomíná na večer, kdy tyhle čtyři skladby na Transformě odehrála. Ale kromě obrovského stresu tu také zažila příliv energie z publika, jaký člověk může mít jen při živém vystupování – a ten pocit si zamilovala. Chtěla ho zažít znovu, zároveň ji to posunulo v tvorbě: „Během dospívání jsem se vybrečela nad sebou, na prvním EP jsem se vybrečela nad světem. Pak už jsem mohla být i nas*aná.“

Bude se to měnit

„Když holka mluví moc… asi budu mluvit víc. Až budu mluvit, není cesty back žádná stopka. Máš zlata plnou pusu, plný pěsti a vím, že nebudeš to cenit, dokud nebude to sexy. Ach jo. Něco jsi nestih,“ rapuje vtahujícím polohlasem, přesto výhrůžně na svém nejnovějším singlu Statement, který ze všeho nejvíc reaguje na sexistické texty českého rapu, jež mají poslechovost v řádech statisíců i milionů.

„Když holka mluví moc...“ (Arleta v pražském klubu Cross)
„Když holka mluví moc...“ (Arleta v pražském klubu Cross)
„Když holka mluví moc...“ (Arleta v pražském klubu Cross)

K napsání ji vyprovokovala Smackova skladba V pytli, v níž mimo jiné hostující Nik Tendo rapuje o tom, že „když k*nda mluví moc, potřebuje dick“. Poprvé ji slyšela při jízdě tramvají po Praze – nevěřila svým uším, a ještě za jízdy napsala slova pro Statement. Ačkoli ji v mládí podobně sexistické a mizogynní obraty v diskografii Supercrooo nebo Huga Toxxxe z nultých let nedráždily, nyní se na ně dívá kriticky. „U Supercrooo jsem vnímala, že to je artová nadsázka a viděla jsem v tom recesi. Ale taky je potřeba říct, že dneska je jiná doba a je smutné, že rap v tomhle ustrnul,“ popisuje skutečnost, že český rap opakuje stereotypy, jichž se společnost pokouší zbavit. „Věřím ale, že se to bude měnit,“ dodává.

Spíš než se zdejší komerční první ligou od počátku cítí spřízněnost s rappery, jako jsou Edúv Syn nebo Fvck_kvlt, kteří mají v něčem blíž k nezávislé punkové scéně. Vyšli z ní a do rapu přinesli větší společenský realismus či témata duševního zdraví. Arleta k tomu zase nenásilně přidává estetické cítění dané zázemím umělecké školy plus ženskou perspektivu, která možná působí nečekaně nebo nápadně, ale jen proto, že zdejší publikum není uvyklé slyšet rapovat ženu. A to i v tom smyslu, že vytahuje na světlo věci, o nichž nikdo před ní nerapoval.

„Mám v sobě ale i typicky rapová témata. Nedávno jsem třeba napsala svůj vůbec první track o penězích,“ říká a směje se tomu. Svoje současné období – kdy dokončuje studia na pražské vyšší umělecké škole Scholastika a snaží se koncertovat, co to jen jde – popisuje jako investiční. Všechno dává do umění: „Jsem teď typický struggling artist.“


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].