Gulášovka a Hitler

S protektorátem jsem se rozloučil v hospodě U Mašínů. Dal jsem si tam poslední ranní gulášovku a vyrazil do světa.“ Takhle dobrodružně, trochu drze a zároveň obyčejně popisuje sedmnáctiletý Filip Jánský začátek své cesty přes Německo a Francii do Británie, kde bude následující válečné roky létat v bombardéru u britského Královského letectva. Později se přesune na východní frontu. V podstatě stejnou cestu – jen přes Polsko a Švédsko – absolvoval i František Fajtl, pilot stíhačky. Cesty obou se během války neprotnuly. Teď je ale spojili do dokumentu nazvaného Good Old Czechs režisér Tomáš Bojar (FC Roma,Zkouška umění) a střihač Šimon Špidla. Nebývá zvykem uvádět střihače, ale u dokumentu, jenž stojí na střihu a montáži, je třeba autorství přiznat stejnou měrou oběma.

Citovaná kouzelná věta neodpovídá jen povaze prostořekého teenagera. Vystihuje i civilní tón žité každodennosti, který tvůrci zvolili a kterým se zde obvykle dokumenty o druhé světové válce netočí. Detail na domácí gulášovku se potkává se světovými dějinami, jež oběma mužům – a mnoha dalším – vstoupily do cesty. Takových přesně umístěných detailů je v dokumentu plno. Precizně se skládají do promyšleného celku. Z vypravěčského dvojhlasu Jánského a Fajtla (kteří nejen bojovali, ale vzpomínky zachytili i na stránkách svých knih) a rozsáhlých archivních materiálů od Německa po Británii vytvořili autoři unikátní válečný cestopis. Ve všech směrech jdoucí proti představě „válečného filmu o československých letcích“. Nic v něm není tak, jak by mohl divák znalý tohoto žánru očekávat. Daří se jim živě zpřítomnit minulost, která pro leckoho může představovat prehistorii. Film, který vznikal původně na zakázku k výročí bitvy o Británii – a poté vše posunul covid –, hrají aktuálně česká kina. Na konci října přistane v mezinárodní soutěži festivalu v Jihlavě, kam jednoznačně svými kvalitami patří. Promítat se bude i v Českých centrech – a výkop bude symbolicky v listopadu v tom londýnském.

Každodennost a boj

Tradiční válečný dokument mívá jasný formát. Nechybí v něm velké bitvy, mapy, přesuny vojsk, mluvící hlavy vysvětlující dějinné události, prokládané fotkami nebo pár archivními materiály. V Good Old Czechs hrají archivní materiály prim – nemalou část vydal český Národní filmový archiv. Tam šlo hlavně o filmy Jiřího Weise, autora propagandistických snímků určených k podpoře morálky Čechoslováků Věrni zůstaneme nebo Noc a den, nebo záběry pro dobové týdeníky pro kina. Profesionální záběry doplnily ty amatérské. Stejně důležité jsou pak úryvky z knih obou letců, kteří fungují jako průvodci nejen po své cestě a bojištích, ale i jako přímí pozorovatelé zemí, kterými procházeli. Vnímali nepřipravenost Polska, iritovala je neochota Francie. Good Old Czechs zachycuje jejich cesty od útěku z protektorátu v roce 1939 po návrat do Prahy v roce 1945. Bojar zdůrazňuje, že oni sami pro něj byli dokumentaristy. Mladíček Jánský – horká hlava, který osobně vypověděl válku Hitlerovi. „On se teda o tom asi nikdy nedozvěděl, ale to na věci nic nemění. Prostě jsme spolu byli na kordy a bude to v dějinách.“ Fajtl byl rozvážnější a zkušenější. Hlasy jim propůjčili Jan Foukal a Miroslav Pecháček. Tvůrci tak berou již existující materiály – obrazy, archivy, fotky, hudbu či literaturu – a samplují je do nového tvaru.

Zatímco zachycování války a činů vojáků je nezřídka spojené s jistou mírou patosu, Good Old Czechs jdou jinou cestou. Sledují každodennost, obyčejnost, běžný život, který se v jeden moment s válkou protnul. „Nemyslím si, že je patos od ďábla a nedá se s ním pracovat, ale pro mě je uvěřitelnější a silnější, když cítím živého člověka, který se někde octl, něco vnímal, něco zažíval,“ popisuje přístup Tomáš Bojar. Obrazy války se prolínají s prožitkem konkrétního člověka, který je rozhodný, ale i pochybuje. Který bojuje i tančí v baru. Před očima tak defilují tváře obyčejných lidí, poslíčků, žen, dětí, kuchařů, krejčích, úředníků. Bagety se střídají s bajonety, sbírání révy s plněním zásobníku, výroba párků s muži kráčejícími do zákopů. Prahou jezdí tramvaje, dívky se sluní na plovárně, kavárny jsou plné. Ve stejný čas se bojuje, ustupuje, bombarduje, armády se přeskupují, piloti se školí a pak letí nad Říši.

Víc je víc

S postupujícím časem do civilnosti proniká rovina až metafyzická, existenciální. Hlavně v oblacích, kde letci čím dál tím víc cítí přítomnost smrti. Z nekonečných horizontů, po nichž Fajtl toužil doma na vesnici, se svírá žaludek. Počáteční „posedlost“ bojovat za spravedlivou věc otupuje stoupající počet umírajících kamarádů a vlekoucí se čas. Vědomí vlastní smrtelnosti je zesílené na maximum. „Každej, koho zařadili do naší operační letky, musel počítat s tím, že má před sebou asi půl roku života,“ říká Jánský. Šance vrátit se je mizivá. Mluví o strachu, o tom, že nechce umřít, ale stejně znovu a znovu sedá do bombardéru a letí nad Essen. Ve Fajtlově lince pak v oblacích vrcholí průběžně akcentované téma věčnosti přírody, „která to má všechno srovnané“, a lidské pomíjivosti. Vlny se rozbíjí o útesy Doveru a budou se rozbíjet do skonání věků, stejně tak „válka trvá chvilku, mraky jsou věčný“.

Jako vtahuje obraz, vtahuje i zvuková stopa. Hudbu má „na svědomí“ slovenský skladatel Dalibor Kocián, působící pod pseudonymem Stroon. Chtěli se vyhnout tomu, co nazývá: „Tu máš zostrih a do týždně mi zrob hudbu.“ Od začátku proto úzce spolupracovali. „I u zvuků jsme šli metodou found footage a posílali mu ty, které pro nás měly dramaturgický význam a mohly by sloužit v podobě samplů jako podklad pro hudební témata,“ vysvětluje Bojar. Během tři čtvrtě roku ve střižně si vyměňovali ukázky, hledali možnosti, přepracovávali. Ve výběru hudby přitom chtěli jít proti klišé i zavedeným představám.

Například zvukem Německa se pro ně stal šanson Zarah Leander, v zemi populární dobové zpěvačky a herečky, nikoli třeba Richard Wagner nebo vojenské pochody. V Británii sice zní známá písnička Roll Out the Barrel, ale rozložena na jednotlivé tóny. Stává se z ní abstraktní mlhovina s nádechem známého. Možná tak nějak vnímali letci svůj druhý domov. Známý i vzdálený zároveň. Není to jediné místo, kde je hudba na hraně abstrakce. Variování a opakování tónů dokáže na ruské frontě vytvořit zlověstný efekt. Stejně tak chorál Ktož jsú boží bojovníci je najednou melancholický, jak předjímá poválečný osud letců za komunismu, jemuž se ale dokument nevěnuje. Končí tragikomicky a sisyfovsky – těsně po válce.

Obecně tvůrci ve střižně „hledali balanc mezi doslovností a nedoslovností“. Udržením pozornosti v příběhu, ale i ponecháním otevřených míst. Řídili se principem, že víc je míň – ubírali například v sekvencích násilí –, ale s východní frontou přišla potřeba sáhnout po „víc je víc“. Sekvenci v Sovětském svazu si explicitně pojmenovali Hrůzy války. „Dění na všech frontách bylo šílené, ale jestli se někdy opravdu ohledávala mez toho, co je možné vydržet, bylo to v Sovětském svazu,“ komentuje Bojar zřetelnou změnu intenzity v závěru. Pasáže ostřelování jsou nekonečné a neúnosné, stejně jako záběry na zmrzlá a ohořelá těla.

Cesta mezi dvěma českými extrémy, husitským bojem a smějícími se bestiemi, existuje.

Zvuková stopa přitom vytváří další rozměr paměti. Ruchy a zvuky vystupují jako duchové dávné doby z hudebního podkresu a vrhají minulost plnou silou do přítomnosti. Evokují možné prožitky těch, kteří třeba sledovali požár Londýna po německém bombardování – padající hořící konstrukce najednou udeří do uší – nebo uklízeli sklo z rozbitých výloh. Se zvukem se pracuje úsporně. Spíš jako s akcentem, se zdůrazněním, které v jednu chvíli vypíchne konkrétní moment. Úder do tenisového míčku na pražských kurtech a později v pařížském parku za letního dne těsně po okupaci zdůrazňuje lidskou touhu žít dál, jako by se nic nedělo, ale i to, že válka neznamenala pro všechny a všude to samé. Ševelení padajícího listí otřeseného výstřelem z kanonu pak nechá zaznít válku jinak. Někdy je nejdůležitějším zvukem ticho.

Přichází třeba ve chvíli, kdy se skupinka letců chystá na další misi a kontrastuje s veselostí večírku v hospodě. Průrvy ticha v londýnském metru během náletů pak chvíli působí až jako chyba, než si ucho uvědomí záměr. Ostatně v celém filmu vzniká napětí a význam z kontrastu. Někdy stačí drobná poznámka. „Co teď asi dělaj všichni doma? Nechaj je Němci na pokoji?“ obává se Fajtl. Následuje výmluvný prostřih na derby Slavie–Sparta, kde hráči obou týmů před začátkem zápasu hajlují.

Smějící se husité

Stejně jako existují piloti bojující proti luftwaffe vedle fotbalistů poslušně zvedajících pravici, existuje radost vedle smrti. „Fajtl a Jánský ukazují, že je možné se zlem bojovat a zároveň neztrácet smysl pro radost a rozhlížet se kolem i v těžkých chvílích,“ vysvětluje Bojar, jak oba letce vnímá. Jako muže, kteří ukázali, že existuje „zdravá cesta mezi dvěma českými extrémy, mezi husitským bojem za velké principy a smějícími se bestiemi“. Hrdinství je – nevyhnutelně – silným tématem dokumentu. Z letců RAF se po pádu komunismu stal prototyp československého hrdiny. Někoho, na něhož může být každý pyšný a o kom se přednáší na školách.

Ani jeden se přitom jako hrdina nevnímal. Pravý hrdina třeba nemá strach, uvažuje v jednu chvíli Jánský, když má převzít medaili za chrabrost. On ale chrabrý není, protože se bál. Medaili odmítl a byl z toho „průser jako vrata“. Když se o medaili za chrabrost pro sebe dozví Fajtl, jen lakonicky poznamená: „No nevim.“ Hrdinství je zde vskutku neokázalé – oba dělají to, co musí nebo co považují za správné, a příliš o tom dál nepřemýšlejí. „Když nám na letišti oznámili, že veškeré vybavení musíme odevzdat Němcům, řekl jsem si, že z téhle země odejdu. Věděl jsem, že to, co dělám, je správné, říká se tomu láska k vlasti,“ komentuje začátek své cesty František Fajtl.

Tomáš Bojar nad hrdinstvím naopak přemýšlel začten do knih filozofů Simone Weil a Emmanuela Levinase. Z díla druhého mu rezonovala hlavně myšlenka, „že etika začíná v okamžiku, kdy vidíme druhého, vidíme něco jiného než sebe a kdy jsme ochotní bez větší okázalosti přinášet i oběti“. Líbilo se mu, že v textech obyčejných, jinak nefilozofujících mladých mužů, jakými Jánský a Fajtl byli, vystupovalo přirozeně něco podobného. Ještě víc jej v tom-
hle směru ovlivnily Kacířské eseje o filosofii dějin Jana Patočky a jeho koncept „života na vrcholu“, který přinášejí jen krajní situace jako válka, kdy někteří jedinci „dokážou opustit jistoty všedního dne“. Fajtl s Jánským mezi ně patřili. Dokument ale nakonec nevypráví jen o dvojici hrdinů, kteří své zážitky zapsali. Zcela obecně jde i o stovky dalších mužů a žen, kteří bojovali – a nic o tom nenapsali.