Já jsem to taky vydržela / Nemám čas, živím rodinu / To je stejně ženská práce

Poslední dodatek k nedávným prohlášením lékařky Miroslavy Skovajsové o tom, proč ženy trpí rakovinou prsu. Jak už jsme zmínily s kolegyněmi Clarou Zanga a Markétou Plíhalovou v podcastu Ženy XYZ, Skovajsová odvedla heroický kus práce v prevenci rakoviny prsu i následné péči o ženy, které chorobou onemocněly. A má značné zásluhy na tom, že se rakovina prsu začala v českém kontextu brát vážně. To je třeba opakovat a červeně podtrhnout.

O to podivnější jsou její spekulace o tom, čím je způsoben nárůst případů rakoviny zejména u mladších ročníků, které rozvedla v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Sama říká, že přesné příčiny neznají ani sami lékaři: „My si nad tím lámeme hlavu, co se to děje.“ Stejně si však neodpustí spekulaci, že na vině je zvýšený stres a zátěž, které si ale způsobují ženy samy, protože se „bojí být ženami“. Nedokážou si říci o pomoc a hroutí se pod tíhou povinností. „Kolik žen dokáže dneska říct: Tohle nezvládnu, miláčku, pomoz mi, na tohle nemám,“ uvádí.

K tomu několik poznámek. Jednak neplatí, že ženy jsou přetížené, protože se bojí být ženami, ale protože jim nic jiného nezbývá. Není totiž pravda, že si ženy neříkají o pomoc. O přetížení, druhých směnách a vyhoření se mluví celé dekády. Od padesátých let, kdy se proti tomu bouřily povinně zaměstnané občanky komunistického Československa, po dnešek, kdy o tom vznikají novinové články, sociologické studie i divadelní hry.

Ještě intenzivněji se o tom mluvilo během pandemie, kdy jim ke všem povinnostem přibyla také starost o vzdělání dětí. Básnířka a umělkyně na volné noze Marie Šťastná to vyjádřila během happeningu v květnu 2021 v Milostném dopise mužům: „Melu z posledního. Jsem unavená, frustrovaná a z té únavy někdy i zlá a podrážděná. Potřebuji tvoji pomoc, uznání, podporu a pochopení.“