Voliči nejsou rozděleni na dva tábory. Jen nevědí, komu dát svůj hlas

Obraz, který si dnes vytváříme o Americe, je obrazem hluboce rozdělené země, rozštěpené podle vzdělání, společenské třídy a kultury na dva znesvářené tábory, které se navzájem nesnášejí. Když sledujete prezidenta Donalda Trumpa v předvolební kampani nebo nakouknete na sociální sítě, tento dojem neustále sílí. Průzkumy veřejného mínění před volbami do Kongresu však naznačují, že nám možná o dnešní Americe uniklo něco velmi důležitého. Je to země v pohybu, kde velké části obyvatelstva pociťují nejistotu ohledně budoucnosti a nejsou si jisty svou politickou loajalitou. Jinými slovy, politický osud země je zatím otevřený.

Srovnejme to se situací před pouhými dvěma lety. V roce 2024 získal Trump podle deníku The New York Times 44 procent hlasů hispánských voličů. V nedávném průzkumu deníku The Times pouze 31 procent Hispánců uvedlo, že letos plánuje volit republikána do Kongresu. Před dvěma lety Trump snížil obrovský náskok demokratů u mladých voličů na pouhých deset procentních bodů. Dnes je tento rozdíl větší než v době zvolení Baracka Obamy v roce 2008 – podle průzkumů činí 44 bodů ve prospěch demokratů. Jedná se o zásadní změny, k nimž v tak krátkém časovém úseku, jako jsou dva roky, dochází jen zřídka.

Čas se však zrychlil a procesy, které dříve trvaly roky, se nyní mohou odehrát během měsíců, ba dokonce týdnů. V Brazílii skončil prezident Luiz Inácio Lula da Silva v prvním kole prezidentských voleb na druhém místě, když za Fláviem Bolsonarem zaostával o více než dva miliony hlasů. Během tří týdnů se Lulovi podařilo přesvědčit dalších deset milionů voličů, aby ho podpořili, a druhé kolo tak s přehledem vyhrál. Nikdy předtím se v brazilských prezidentských volbách kandidátovi, který skončil v prvním kole na druhém místě, nepodařilo změnit názor dostatečného počtu voličů, aby ve druhém kole zvítězil.

Žijeme v době úzkosti, a to znamená, že lidé si nejsou jisti svými politickými preferencemi. Po celé Evropě opouštějí tradiční strany a přecházejí k novým, často extremističtějším stranám na pravici – ale i na levici. Částečně jde o reakci na to, že centristické strany, ať už pravicové nebo levicové, nedokázaly vyřešit některé závažné problémy, jako je nelegální imigrace a kolaps azylového systému. Byly vnímány jako strany, které nejsou ochotné prosazovat asimilaci do mainstreamové kultury a které se pokoušejí pouze o kosmetické úpravy sociálního státu, jenž se stal nefunkčním a vyčerpaným. Když je výsledkem levicový hněv, který přerůstá v pouliční nepokoje, historicky z toho těží pravice. Zdá se, že tento vzorec se projeví i ve Francii, kde se blíží prezidentské volby v příštím roce.