Pravěký člověk měl mnohem větší představivost, než si dokážeme připustit

V knize Paleolit českých zemí docházíte k závěru, že příběh člověka během paleolitu není lineární, ale že naši předchůdci a předchůdkyně reagovali na měnící se okolní prostředí. Dovedete si představit, jak dramatickou revoluci museli lidé prožít, když paleolitické lovce a sběrače vystřídali v neolitu zemědělci?

Musela to být opravdu síla. Právě proto mě také mrzí, že se na školách pořád o paleolitu a neolitu mluví souhrnně jako o „době kamenné“ . Přitom mezi starší a mladší dobou kamennou dochází k největšímu zlomu, který si lidstvo zopakovalo až v našich moderních dějinách – nejprve průmyslovou a nyní zřejmě i digitální revolucí. V našem prostoru nástup neolitu znamenal, že sem přišli noví lidé a v oblastech zemědělství okamžitě došlo k demografickému růstu. Co se ale mohlo stát s těmi, kteří tady byli předtím? Možná už byli v demografickém útlumu, jejich doba končila. Kam ale zmizeli, je zatím nevyřešené. Možná to bylo podobné, jako když přišli Evropané do Ameriky.

Žijete na Moravě a v knize přiznáváte, že tohle odedávna průchozí území toho nemá s uzavřenou kotlinou dnešních Čech moc společného. Pravěcí „Češi“ se tedy s „Moravany“ nemohli potkávat?

Českomoravská vrchovina není zvlášť vysoká, zato je rozlehlá, takže v podmínkách doby ledové mohla být pro lidi větší bariérou než třeba Šumava nebo Krušné hory, které se dají přejít za den. Ale potkávat se tu lidé pochopitelně mohli, protože to pro ně byl optimální prostor. Evropou se táhl jeden obrovský ledovec na severu, který sahal až někam k dnešnímu Berlínu a Varšavě, druhý sem mířil na jihu od Alp, ale k nám ani jeden z těchhle velkých prakticky nezasahoval. Takže jsme se ocitli v takovém koridoru, kterým procházela stáda mamutů, koní a sobů, která byla pro člověka naprosto prioritní.