Máj, knih čas

A taky lásky. To je jasný. Pozoruji dcerku, která soustředěně lepí jednu blyštivou nálepku za druhou. Půlka rudého srdce je už úplně plná. Jak ráda bych se k ní přidala! Ale aby vdaná žena 45+ vyráběla rudá srdíčka pro jiného muže, mi nepřijde dvakrát vhodné.

„To už stačí, Johy.“ Brzdím tedy alespoň její tvořivý zápal. „Ne, ještě tuhle mami!“ Nosík se jí nakrčí, když se snaží vměstnat ještě jednu nálepku. „Ták.“ Spokojeně vydechne a hrdě si prohlíží své dílo. „A teď ještě vzkaz, mami. Napiš tam…“ Píšu, co mi diktuje. „Je tam, že ho MILUJU?“ Ujišťuje se. Ukazuju jí ta písmenka. To velké M. Spokojeně přikývne. Dívám se na srdce. Že bych si přeci jen taky jedno vyrobila? Materiál ještě máme. Ne, ne, zakazuje mi můj vnitřní hlas. 

Ráno dcerka nedočkavě otevírá oči ještě před budíkem. Dnes poprvé vyzná muži lásku. A taky mu řekne, že si ho chce vzít. Na vlak vyrážíme za ranního šera. Ptáčata i Johanka už prozpěvují. Ve vzduchu je cítit šeřík. Cesta ze štatlu do Práglu je bezva. Johy si se sluchátky na uších potichu prozpěvuje písničky z pohádek a poctivě ujídá zásoby. „Máme to srdce?“ ujišťuje se. Když jí na důkaz ukážu kousek rudého cípu, spokojeně žvýká další sousto. Máme srdce. Knížky. Čaj. Zástěru. Máme všechno. A už jedeme! 

Zírám na davy proudící branami Světa knihy. Že prý dnes nikdo nečte! Procházíme narvaným pavilonem a hned máme v batohu první úlovek o dracích v Beskydech. „Kdy už přijde?“ tahá mě nedočkavě Johy za ruku. „Neboj, máme čas!“