Syn se mi svěřil, že by chtěl být dívkou. Přijímám ho takového, jaký je, ale mám obavy z reakce jeho otce i okolí

Jde o velmi citlivé téma, a protože pocházím z malého města na Slovensku, tak vlastně ani nevím, na jakého odborníka se obrátit. Můj patnáciletý syn za mnou přišel s tím, že trpí dysforií. Že se necítí dobře ve svém těle, že by vlastně chtěl být dívkou a chtěl by se jmenovat dívčím jménem. Kupuje a zkouší si dívčí oblečení (jen sám u sebe v pokoji).

Já jsem moc ráda, že se mi s něčím takovým dokázal upřímně svěřit. Ví, že u mě najde přijetí a že s tím nemám problém. Kromě toho má i jednoho kamaráda, se kterým o tom otevřeně mluví. Když spolu byly minule v pokoji, měl můj syn na sobě sukni.

Na druhé straně vidím, že tím syn velmi trpí. Má často deprese, říká, že nemá smysl žít, málo se směje. Minule si schválně rozškrábal celou ruku – jen povrchové škrábance od nehtů, ale i tak. A já nevím, jak mu pomoci.

Snažím se s ním mluvit, ale nevím jak. Jen mu opakuji, že se všechno vyřeší, že jsem tu pro něj, že najde v životě přijetí od okolí a že takové věci se prostě dějí.