Bolest i touha

Šákja si užívá spoustu sexu. Ovšem jen v představách, ve chvílích, kdy si přivydělává psaním pornografických povídek, které publikuje on-line. Skutečný život tráví v luxusním domě s pečovatelskou službou, který si může dovolit díky bohatství, jež jí odkázali rodiče. Dýchá s pomocí plicního ventilátoru, neobejde se bez odsávačky hlenů a při koupeli potřebuje asistenci.

Podobně jako hlavní hrdinka její prvotiny, také Saó Ičikawa žije s vrozenou myopatií a používá ventilátor i vozík. Všechny tyto zkušenosti života s postižením zúročila v knize, která se v Japonsku stala senzací a prolomila nejedno tabu. Za všechna stačí to, že když Ičikawa za Hrbačku v roce 2023 získala prestižní literární Akutagawovu cenu, stala se od roku 1935, co se trofej uděluje, první laureátkou, pro niž bylo třeba postavit plošinu, aby si ji mohla na pódiu převzít.

Hrbačka je útlou, ovšem velmi intenzivní a především dominantně tělesnou prózou. Popisuje nejen hrdinčiny sexuální sny, které nemohou dojít naplnění, neméně důležitou roli tu má i bolest a limity těla. Se stejným zaujetím, jaký má pro jazyk slasti, se Ičikawa věnuje líčení zdravotních procedur, stavu bezmoci a omezením, jež hlavní hrdince způsobuje. Těžko překonatelné bariéry číhají leckde. Už třeba jen četba pro ni může být riziková: „Čtení tištěné knihy, zhruba tři až čtyři centimetry tlusté, kterou musím držet oběma rukama a plně se na ni soustředit, zatěžuje mou páteř víc než jakákoli jiná činnost. Nenávidím papírové knihy. Nenávidím šovinistickou nadřazenost čtenářské kultury, která vyžaduje pět podmínek tělesné zdatnosti: schopnost vidět, udržet knihu, otáčet stránky, zachovat správnou čtenářskou polohu a možnost zajít si podle libosti do knihkupectví.“ 

Šákja si všechny své tužby odžívá nejen v sexuálně explicitní literatuře, ale také na několika fiktivních účtech na síti X, kam píše provokativní tweety jako: „Kdybych se znovu narodila, chtěla bych být luxusní prostitutkou.“ Nebo: „Chtěla bych otěhotnět a jít na potrat.“ V aseptickém nemocničním prostředí, kde každá nákaza může být fatální, prožívá divoké fantazie zasazené do nočních klubů. Hrbačka je tak na jedné straně kritikou společnosti, která klade lidem s postižením mnohá omezení a ještě vůči nim chová četné předsudky, na straně druhé má Ičikawa obrovský cit pro líčení tragikomických situací, které vyplývají z kontrastů mezi tím, co všechno by Šákja v sexu chtěla zažít a co je doopravdy prakticky proveditelné.