Jak si Hurvínek představoval válku

Na sto let rozhodně nevypadá. Přesně týden před úctyhodnými narozeninami je stále ve formě zhruba osmiletého školáka: rozverně hopká na místě, lehá si na břicho a bez příčiny skáče po vlastním zadku. V tu chvíli je vidět, že Hurvínek s nasazenou narozeninovou čapkou na hlavě má od samého skotačení zespodu docela ochozené dřeváky.

V pražském Divadle Spejbla a Hurvínka zrovna finišují s přípravou nové inscenace Kabaret Hurvajz, která má premiéru 2. května, čili přesně na Hurvínkovy sté narozeniny. Divadlo voní novotou. Aktuálně prošlo rekonstrukcí, má komfortnější hlediště, nový obchod s propagačními předměty a ze všech koutů na příchozího kouká v různých obdobách ten, kdo zrovna na jevišti říká na úvod zkoušky: „Rukulíbám! Tedy dobrej večír! Mám narozky, tak schválně, kolik mi je?“

Když Hurvínek zrovna nezkouší nebo nehraje, visí v pytli nad jevištěm nebo vedle sálu ve fundusu. Není tedy se svým otcem Spejblem zamčený v nedobytném trezoru, jak to v roce 2019 předvedl komediální seriál Zkáza Dejvického divadla, kde si kvůli nemožnosti půjčit si od „Hurvínků“ jejich „rodinné stříbro“ nakonec museli Spejbla s Hurvínkem zahrát Ivan Trojan s Václavem Neužilem. Loutek Hurvínka má divadlo zhruba třicet variant, nejstarší jsou z padesátých let, na nejnovějších se v současné době pracuje.

V českých kulturních dějinách má tato postava bezesporu neotřesitelné postavení. Na Hurvínkových příbězích vyrostlo už pět generací. A ačkoli u té první mu konkurovaly maximálně němé grotesky promítané v kinech a u té současné naopak nekonečný svět všudypřítomné digitální zábavy, jeho vystoupení jsou stále vyprodaná na několik týdnů dopředu. Hurvínek se stal stejně jako o pět let starší Haškův Švejk jedním ze symbolů české kolektivní povahy. Zatímco „švejkováním“ označujeme vyhýbání se zodpovědnosti, rčením „představuješ si to jako Hurvínek válku“ vykazujeme do patřičných mezí toho, kdo se na svět dívá moc zjednodušeně a naivně.