Krystalické fragmenty

Bianca Bellová zaujala před deseti lety dystopickou novelou Jezero. Od té doby si drží úroveň kvalitního psaní, které není elitně experimentální, ale ani nesklouzává do líbivých končin, v nichž se předvádějí exaltovaná traumata vyhřeznuvší z rodinného či dějinného pozadí. V posledních letech vydává knihy rychlým tempem. Některé zaplní jeden příběh, jiné se řadí do povídkových souborů. Ani její povídky přitom nespoléhají na působivost tématu či dějových peripetií, jimiž si o pozornost říkají čeští bestselleristé. Nabízejí lidi a situace, které nejsou křiklavě zásadní a zlomové. Jádrem je vzpomínka, ohlédnutí či nahodilé setkání, při němž se jen cosi otevře. Právě tím však ukazují, že působivá literatura se rodí odspoda, od schopnosti dobře napsat větu a odstavec a dát krátkému příběhu tvar, jenž dokáže v mysli čtenáře rezonovat i poté, co ho dočte.

Bellová tuto schopnost předvedla už v souboru Tyhle fragmenty (2021) i v provázaném celku čtyř kratších příběhů Transfer (2023). Nová sbírka není zlomová, ale všechny kvality potvrzuje. Nepárá se s vnějškovostmi: název je popisný, povídky jsou do celku vloženy s elementárním řazením, jako když dramaturgové dlouhohrajících desek dbali jen na to, aby rychlou písničku střídala pomalá. Některé vyprávějí aktéři příběhu, v jiných stojí vypravěč mimo a jen si vybírá, skrze kterou postavu se bude dívat. Jednou jsme na Ostravsku, jindy v Japonsku, cestou do Curychu či před vyplutím z Kodaně. A většinou mimo konkrétní čas a prostor. Četba celku pak funguje jako procházka výstavou obrazů: u některých se zastavíme, jiné letmo zhlédneme.

Povídka je příliš malý útvar na to, aby nabídla komplexnější obraz světa. Nabízí výsek – momentální stav, jenž se vyvine. Aktéry moc neznáme a není proč se do nich vciťovat. Situace, v nichž se ocitají, nám ovšem známé jsou, nebo si je umíme představit. A tak sledujeme, jak se postavy nadechují něco udělat, ale většinou jejich odhodlání selže, nebo to okolnosti nedovolí. Tak, jak to taky známe. Možná právě díky tomu z povídek vystupuje smutek: nemožnost či neschopnost pohnout s fádností našich životů, vystoupit ze zaběhaného kruhu, z vazeb, jež nenaplňují a nenabízejí smysl. Soubor však není monotónní. Čteme i příběhy, jak náhoda či intuice naopak zabrání většímu neštěstí. Křehkost pohybu na hraně mezi tragickým a komickým je tím, co umí autorka výborně postihnout.

Současnost staví do centra jedince, jenž se má soustředit na sebe: vylepšovat se, utvářet svůj svět. Bellová svými povídkami jakoby staromódně podotýká, že zas tolik toho nesvedeme, že nejsme pány osudu. A precizností obrazů naší každodennosti i působivostí stylu to dělá velmi sugestivně.