Drama k obědu

Jíst v Itálii, meditovat na Bali a milovat se kdekoli; to byl ve zkratce obsah masově oblíbené romantické komedie s Julií Roberts v hlavní roli, která inspirovala německou ilustrátorku Julii Bernhard v jejím komiksovém debutu. Ovšem životní koncept autorky (1992) je mnohem přízemnější a především jadrnější. „Eat, shit, die,“ zní motto hlavní hrdinky autobiografického komiksu s ironickým názvem Ještěže jsme si o tom promluvili – a realitu mileniálky, která z pohledu okolí nemá vůbec nic, vystihuje mnohem trefněji.

Julia je ve svých pětadvaceti single, žije ve spolubydlení, zdaleka nedokončila studium, přičemž největším závazkem je pro ni buldoček, kterého si nedávno vzala z útulku. A zdá se, že na tom nehodlá nic měnit. Na rozdíl od pasivně agresivní babičky, která se rozhodla její neplodný život zvrátit, dokud je čas. Deset kapitol nahlížených očima hlavní hrdinky zachycuje všední situace jejího života: rodinný oběd, drink s kámoškou, videohovor se spolužákem, ale také fragmenty odpozorovaných situací cizích lidí, v nichž s drsným humorem až lehkým cynismem ukazuje, jak sice dokážeme více mluvit o svých pocitech, ale neumíme si naslouchat. 

Babička se neodbytně ptá na přítele a ne pro ni neznamená ne, přitom Julia se o vztahy (se ženami) pokouší – ale v době, kdy si všichni nejprve potřebují „ujasnit sebe sama“, se nenavazují snadno. Čtenářstvo emoce hlavní hrdinky v interakcích nevidí a ona sama je komentuje jen stručně, ale pokud lze odhadovat, Julia svůj život nevnímá tragicky, často se cítí naopak spokojená. Ale o její pohled tady nejde – důležití jsou ti ostatní. Ti, kteří se na Juliin, a tedy i na náš život dívají a hodnotí ho. Názor na Juliin život tu má ostatně i toustovač a hysterická pokojovka. Hlavní hrdinku lze symbolicky vidět jen v intermezzech, kdy se propadá do svého gauče a konečně je sama sebou, ale i tady jí hlavou pořád táhnou dialogy plné neporozumění, které ji čím dál víc odcizují lidem a přivádějí do deprese.

Komiks připomíná prózy Sally Rooney, kde se za zdánlivě nevinnými rozhovory odehrávají zraňující dramata a blízkost se stala jen dalším pojmem ze seberozvojové příručky. Žádné třeskuté vtipy, ale humor, který naťukává to nepříjemné, co držíme v sobě. Přitom je to pořád i královská zábava umocněná autorčiným čistým kreslířským stylem. Není divu, že za knihu získala Bernhard cenu Max-und-Moritz-Preis v kategorii debut roku. Je výsostně současná a dokáže médium komiksu bezezbytku vytěžit.