Šárka Homfray: Pro stromy nevidět les (a lidské životy)

Blíží se konec školního roku a různá média, spolky a podobně budou vládě vystavovat pomyslná vysvědčení. Takové vysvědčení bychom ale mohli vystavit i české státní správě jako celku. Pokud by se známkovala schopnost týmové spolupráce, dlouhodobě by v ní stálo nejspíše „dostatečný“. Možná „dobrý“. 

Proč? Protože jedním ze systémových a vytrvalých problémů je izolovanost a roztříštěnost jednotlivých agend, úkolů a jejich řešení. Skoro jako kdybychom ani v 21. století nebyli schopni se svou prací opustit fyzické stěny jednotlivých „baráků“, zejména ministerstev. Ne proto, že by v nich neseděli schopní lidé. Ale protože celý systém vede jednotlivé resorty k tomu, aby si hlídaly hlavně své vlastní území, své kompetence, své rozpočty a své verze reality.

Říká se tomu resortismus a vláda se ho v minulých dnech rozhodla nikoli řešit, ale ještě přiživit, a to na klíčových a opravdu důležitých, i když nedoceněných lidskoprávních agendách. Přesun agend lidských práv, rovnosti žen a mužů, menšin, duševního zdraví nebo závislostí z Úřadu vlády na jednotlivá ministerstva se tváří jako v zásadě formální reorganizace. Přesune se odbor, razítko, kancelář, možná pár lidí. A bude to prý efektivnější, protože to nebudou takové kolosální, objemné, nezvládnutelné agendy.

Jenže právě tato témata jsou tak průřezová a nadresortní jako málokterá jiná. Domácí a genderově podmíněné násilí není jen problematika orgánů činných v trestním řízení. Závislosti nejsou jen zdravotní problém. Rovnost žen a mužů není milý doplněk sociální politiky. Duševní zdraví nebo postavení menšin nejsou položky, které lze úhledně založit do jednoho šanonu. Jsou to témata, jež existují v lidských životech a celé společnosti mezi ministerstvy, mezi institucemi, mezi paragrafy.