Výstava týdne: František Skála umí neustále překvapovat, tentokrát třeba modistickými dutinkami

František Skála by s blížící se únorovou sedmdesátkou už veřejnost teoreticky neměl umělecky ničím překvapit. Jenže to by to nesměl být František Skála. S kurátorem Tomášem Pospiszylem (čerstvě jmenovaným rektorem AVU) pro pražskou Trafo Gallery připravil výstavu Abstractio per naturam, v níž se výjimečně nepředstavuje figurativní tvorbou, netáhne ho to k obvyklému maximalismu, v malířském i sochařském projevu je až překvapivě ztišený a jedinou klasickou „skálovinou“ je tak v expozici užívání přírodních pigmentů, které si sám míchá ze zemitých materiálů přivezených ze svých cest.

V Trafu je k vidění hned několik cyklů vzniklých v posledních letech. Jsou tu skládaná plátna připomínající tvarem dopisy a pohlednice, která vznikají vsakováním barev do různě přeloženého podkladu, jejž autor po zaschnutí zase roztáhne do plného formátu a napne na rám. Kousek dál visí kruhové obrazy asociující pohled na pestrobarevné sirné jezírko, do něhož zrovna někdo vhodil kámen. Ve výklencích zabudovaných do paneláže stojí na břidlicových podstavcích několik sošek z nalezených, vodou a větrem vyhlazených kostí. Sekundují jim další abstraktní skulptury působící jako podmořské korály, jsou ovšem vyrobené z průsvitných modistických dutinek.

Skálovy projekty se obvykle vyznačují obdivuhodnou lehkostí a přirozeností, což platí i pro aktuální výstavu. Ta je přitom výsledkem na jeho poměry nezvykle analytického, až konceptuálního přístupu. Když začal zhruba před deseti lety s přírodními pigmenty ve velkém experimentovat, působila jeho díla, jako by nás přenesla do pravěkých jeskyní pomalovaných neznámýma rukama. Lidé a zvířata sice teď z jeho kompozic zmizeli, jakýsi transhistorický dojem nicméně jeho tvorba dál silně vyzařuje, neboť i nové kusy jako by nepatřily do světa teď a tady.

František Skála jako výtvarník nikdy nedbal na soudobé trendy a dbát nejspíš už ani nebude. Možná že právě díky tomu se sám takovým trendem stal. Jeho čerstvá výstava přitom dokazuje, že i v rámci na první pohled rozpoznatelného výtvarného projevu se lze vyjadřovat novátorsky, neokoukaně a s neodolatelným vizuálním šarmem.