NÁVŠTĚVA

BARBORA BAŽANTOVÁ FOTO MILAN JAROŠ

Kdybys za mnou jednou přijel na návštěvu, došla bych tě vyzvednout na nádraží. Přijel bys vlakem, v pátek někdy po setmění, paní Mejstříková by tě rozhodně nepustila před pátou, chce mít ten parapet co nejdřív hotový, aby na něj mohla postavit truhlík s fuchsiemi, který je teď odstavený venku pod pergolou (jenže tam na něj nikdo nevidí!), ale to ty přece víš mnohem líp než já.

Vyzvedla bych tě na nádraží a venku by bylo trochu chladno, ne tak jako u vás, ale jsme přece jenom v podhůří. Dali bychom si v nádražní hospodě pivo, dvě, možná tři, seděli bychom u stolu trochu stranou, dokud by se nás někdo z místních neujal. Museli bychom potom vypít několik panáků, aby si o nás nemysleli, že jsme outlocitný, krmili by naše feny tlačenkou a utopencem a tmavovlasá žena za pípou s věčnou cigaretou v koutku by nám dovolila kouřit uvnitř, i když se to nesmí. Dlouho bychom ale nezůstali, táhla bych tě domů přes lávku, je v noci osvícená modrým světlem, jako bychom byli v Bostonu. Přes lávku, přes park, možná bychom se zastavili u řeky, kde voní vlhká zem, začala bych se po chvíli klepat zimou a ty bys řekl: tak už poď, ne. 

Než bys přijel, umyla bych koupelnu, nevíš náhodou proč?