Co vlastně jíme?

Oblíbené rčení uvádí, že Česko nemá data o tom, jak funguje. Má to konkrétní dopad – těžko se tady pak vládne. Občas přitom chybějí detailní informace o zcela banální činnosti, která vytváří nepříjemné těžkosti.

Na jednu takovou oblast upozorňuje odbornice na výživu a její zdravotní dopady Eliška Selinger. V rozhovoru pro Respekt (vychází v našem novém speciálu o naději) zmiňuje, že odborníkům na boj proti jedné z hlavních civilizačních chorob – obezitě – chybějí vědomosti o tom, co dnes Češi a Češky jedí. Jde přitom o zásadní informaci, která souvisí s údaji o výskytu nadváhy a obezity u dětí.

Ty se zaznamenávají dětskými lékaři a bylo by užitečné vědět, jaké je provázejí konzumní návyky. Ze spotřebního koše a marketinkových průzkumů se něco ví, třeba že obyvatelé Česka jedí oproti svým rodičům méně masa a více zeleniny. Designéři protiobezitních programů by ale potřebovali mnohem přesnější informaci: čím přesně se maso nahrazuje a jak je tomu v různých sociálních skupinách.

Tyto informace se získávají z velmi detailních dotazníků, kam velký počet lidí, například desítky tisíc, zaznamenává, co přesně po dobu sledování jedí. Z toho se dá vyvodit nejen souvislost s tloustnutím, ale třeba i vztah s nádorovým onemocněním. Tomu by se dala přizpůsobit politika státu ve vztahu k jídlu od zdanění nezdravých potravin až po fungování školních jídelen. To by mělo efekt v obrovských úsporách ve zdravotnictví, ale i na jiných státních účtech. Obézní děti bývají často postižené po celý svůj život, což má samozřejmě vliv na jejich pracovní produktivitu a celkovou pohodu.