Lesk a bída postsovětské demokracie

Jako bych se ocitl ve scéně ze slavné Gogolovy hry Revizor. Společně s polským kolegou se v rolích volebních pozorovatelů bez ohlášení ocitneme ve vesnici Internacional uprostřed šedivé stepi jižního Kazachstánu. Do obřího Domu kultury, který uprostřed nehostinné krajiny připomíná z nebe spadlý antický chrám, se sbíhají členové volební komise.

Do hlasování počátkem listopadu zbývaly ještě tři týdny, ale vše už bylo v předsálí zdobeném nástěnnými výjevy ze života kazašského pracujícího lidu připraveno. Uprostřed průhledná urna na hlasy, na nástěnce návod jak volit v kazaštině a ruštině a fotografie šesti kandidátů s krátkými životopisy. Na stole už byly umístěny jmenovky členů komise. Jen volební lístky přijdou z oblastního centra Kyzylordy až den před hlasováním.

Volební místnosti jsou nachystány v předstihu, aby si občan mohl co nejblíže svému bydlišti vyžádat průkaz, který umožňuje hlasovat na jiném místě Kazachstánu. Na místě by po celý měsíc před volbami měl sedět jeden z členů komise, aby případně bumážku, o kterou nakonec žádá jen hrstka osob, mohl vydat. V době naše příjezdu do obce, kterou jsme si k návštěvě vybrali jen kvůli zábavnému jménu z bolševické éry, tu ale je jen vrátný. A ten hned začne členy komise shánět.

První přiběhne sekretářka komise, která pracuje v mateřské školce. Pak se objeví i ředitel kulturního domu, zástupce školy, tělocvikář a další členové sboru, který má organizaci hlasování v Internacionalu na starost. Všichni jsou…