Kosmický cynik

Plovoucí opera má v českém kontextu dost opožděnou premiéru. John Barth (1930), velké jméno americké postmoderny a metafikce, jí debutoval v roce 1956. Podobně jako v následujícím románu Na konci cesty, který už známe, i zde autor navazuje na existencialismus – ale stejnou měrou žánr, který před více než půl stoletím dominoval evropskému písemnictví, hravě a s černým humorem paroduje. Zatímco v prvotině se Barth strefuje do Camuse a jeho obhajoby sebevraždy, v druhé si bere na mušku Sartra a myšlenku svobody a volby. Tituly označené dobovými recenzenty za fraškovité romány idejí, které později vyšly v jednom svazku, podle autora představují nihilistickou komedii a nihilistickou tragédii; což můžeme brát jako další zlehčování francouzských filozofů i přísného dělení.

Protagonistou je v obou případech odtažitý mladý muž odmítající emoce a vztahy, jenž se vyžívá v intelektuálních i jazykových hrách, přesto nakonec uvízne v milostném trojúhelníku. V Plovoucí opeře se jmenuje Todd Andrews, profesí právník trvale pobývající v hotelu, a líčí den, kdy zvažoval, že se zabije. Nic totiž nebere vážně, v nic nevěří a soudí, že nic nemá hodnotu samo o sobě: ani materiální věci jako peníze nebo kariéra, ani pojmy jako láska a pravda. Nic nemá smysl, vše je směšné a „srandovní“ – včetně vlastního milostného zasvěcení.

Autor pocházející stejně jako Todd z městečka na pobřeží Marylandu tu podrývá jižanský pocit osudovosti a místa, na hlavu staví i opozice…