Internetový diktát

Hrdinka (ale klidně i hrdina) žije snadný, samozřejmý život. Jediné existenciální vzrušení a nejistota přichází ze strany médií, technologií a umění – ani ne tak z jejich obsahu, ale spíše z povrchnosti, banálnosti a neuchopitelnosti, s níž se přelévají přes její bytí. Život plyne v těkavé, nervózní nudě. Dokud nepřijde Událost, která odhalí a připomene skutečné hodnoty. Doposud žitá chiméra je odhozena, přichází opravdový Život. Snad. Možná.

Takovou synopsi by v drobných obměnách šlo napsat ke spoustě románových klasik. Nakonec pocit, že jsme všichni občas cizinci ve vlastním životě a čekáme na vysvobození, je v moderních společnostech jednou z mála univerzálně sdílených emočních konstant. V nervózním očekávání setrvává paní Bovaryová, Kafkovi unylí hrdinové i Holden Caulfield: je to příběh, který prožíváme i vyprávíme znovu a znovu, jelikož život tak nějak pořád nechce dávat smysl.

Každá nová variace je přitom dána také specifiky doby svého vzniku a generační zkušeností. Když tedy začaly život ve velké míře formovat i vyprávět sociální sítě, když se z informací stal chaos na internetu, dalo se rovněž očekávat, že se tato zkušenost i estetika promítnou v literatuře. Nejde přitom ani tak o díla o internetu a nových médiích – i když uzávorkujeme sci-fi a kyberpunkovou produkci, zbude z posledních dekád dost autorů a knih, v nichž hrají nové komunikační technologie hlavní roli. Pointa je v tom, že pro každodenní život už internet ve své všudypřítomnosti a všežravosti…