Beckett pro každého

Není mnoho tak výrazných tváří jako ta starého Samuela Becketta. Člověk si nemůže pomoct, aby v těch hlubokých vráskách a orlím pohledu neviděl vepsanou marnost a zároveň osamělý vzdor vůči ní, které provázejí jeho dílo. Není tedy divu, že jedna z výrazných fotografií autora od Johna Minihana zdobí v překreslené podobě i potah románu Poslední pobyt Samuela Becketta z nakladatelství Pulchra. Francouzská spisovatelka Maylis Besserie za něj v roce 2020 dostala Goncourtovu cenu v kategorii debutů.

Originál se jmenuje Le Tiers Temps, tedy Třetí věk. Jde o jméno pařížského domova s pečovatelskou službou, kde Beckett v roce 1989 dožíval. Právě v něm se podstatná část románu odehrává. Sledujeme starého muže, který má potíže se svým tělem, straní se ostatních a hlavou mu táhnou vzpomínky: na přátelství s Jamesem Joycem, na válku, kterou strávil ve francouzském odboji, na ženy jeho života. Banální události jako suchary zapomenuté v kapse kalhot, které během praní zaneřádí oblečení ostatních klientů, kontrastují s tím, co utvářelo Beckettův život. Další kontrast pak vytvářejí úřední zprávy lékařů, pečovatelek či psychologa, které o Beckettovi informují jako o jakémkoli jiném člověku na sklonku života.

Ale marná sláva, psát o Beckettovi, a dokonce v ich-formě, jak to Maylis Besserie zvolila, vyvolává jistá očekávání a nároky. Nejenže je tu autor, který ve svém vlastním díle smrtelnost bohatě tematizoval. Dělal to také se značnou formální vytříbeností,…