Mobil na hnoji

Všichni známe ty články o nutnosti digitálního detoxu. O tom, jak je potřeba občas vypnout mobil a jak se potom člověk víc vyspí, míň stresuje a víc raduje ze života.

S digitálním detoxem jsem ale nikdy neměla problém. Problém jsem vždycky měla s roztržitostí. A s mobilem. Hned od té doby, co se coby pekelné dítě narodil do tohoto světa, aby mi vstupoval do soukromí, vyrušoval, kontroloval mě a kladl na mě pracovní nároky. Ale když nastane víkend, dost ho ignoruju. Ne že bych si ho vypínala, ale většinou ho někde zapomenu, on se vybije a já ho nabiju až v pondělí ráno.

Tak jsem na něj onehdy v pátek šťastně zapomněla a pamatovala jsem si jen to, že jsem si s ním svítila někdy večer, když jsem sázela zlatobýl narvaný na louce u lesa. Chtěla jsem svůj lup zasadit co nejrychleji, už se smrákalo, mobil byl ještě trochu nabitý a já s ním šla na hnůj nabrat kýbl listovky, co ji sypu novým kytkám, když je sázím do naší horské jílovice. Celá spokojená jsem si posvítila a pak na mobil zapomněla. Vzpomněla jsem si v pondělí ve čtyři ráno. Byla ještě tma, můj muž odjížděl do velkoměsta za prací a já si chtěla nabít mobil a začít se chovat jako samostatně výdělečná osoba.

Mobil nikde. Hledala jsem všude, protože když mě muž prozvonil, byla k mání jen hlasová schránka, nezvratný důkaz, že je vybito. Hledala jsem nejdřív na nejrůznějších poličkách, kam toho nemilovaného chudáka o víkendu odkládám, hledala jsem v autě, v manželově skříni, ve vaně. Muž, brblaje, chodil po zahradě a…