Příliš mnoho radosti

Pan McGuire měl pro mladého Benjamina ve filmu Absolvent jediné slovo: plasty. Psal se rok 1967 a chemičtí inženýři v předchozím desetiletí vymýšleli laciné způsoby spojování molekul různých uhlovodíků z ropy do vláken, ze kterých by se dalo tvarovat cokoli, lahve na nápoje i panenky Barbie. Od té doby se celosvětová produkce plastů zvýšila ze zhruba dvou milionů na 380 milionů tun ročně a tento vzestup byl téměř třikrát rychlejší než u celosvětového HDP.

Ze 6,3 miliardy tun odpadních plastů, vyprodukovaných od padesátých let, jich však bohužel bylo jen devět procent recyklováno a dalších 12 procent spáleno. A mnohé plasty – například jednorázové kelímky na kávu, lahve na nápoje, obaly na bonbony a další produkty, které tvoří velkou část plastů vyrobených v Evropě a v Americe – končí v odpadu po jednom krátkém použití. Když pak odpad skončí v moři, může se vyplavit na vzdáleném břehu nebo udusit tuleně. Při styku se slanou vodou a ultrafialovým světlem se může rozpadnout na „mikroplasty“ – ty jsou tak malé, že se dostanou i rybám do břicha. A odtamtud vede krátká cesta na náš talíř.

Amorální prázdnota

Země jako Bangladéš, Francie a Rwanda, přestože jsou tak odlišné, poctivě zakázaly igelitové tašky. Ten, kdo je od loňského roku nabízí v Keni, riskuje čtyřleté vězení nebo až čtyřicetitisícovou pokutu (v dolarech). Čína v lednu zastavila dovoz odpadových plastů a Evropská unie spustila svou „plastovou strategii“, zaměřenou –…