Evropa nás pochopí

Ničemu nerozumíš, protože jsi tady nežil. A navíc jsi zbabělec!“ praští starý muž novinami o stůl a rychle odchází od nedopité kávy a zákusku. Jeho dosavadní spolustolovník, jednasedmdesátiletý Jordi Grec pokrčí rameny a omluvně se usměje na pobavenou dvojici mladých mužů u baru. V jedné z mnoha zaměnitelných kaváren v barcelonské čtvrti Gràcia visí na zdi plakát barcelonského fotbalového týmu a v pozadí běží televize. V ranním klidu – ulicí projíždí jeden moderní žluto-černý taxík, jehož elektromotor jen tiše bzučí – působí tenhle výbuch emocí skoro nepatřičně, ale atmosféru rozděleného města vystihuje dobře. Dva staří přátelé se právě pohádali o to, zda jejich rodné Katalánsko má být nezávislé, nebo ne.

Politická hra

Jordi Grec si myslí, že ne. „Nechci rozbíjet Španělsko. To, co se nám povedlo vybudovat po pádu Frankova režimu, je velký úspěch. Tohle otevírání starých ran k ničemu dobrému nevede,“ říká bývalý právník, který část svého života prožil v Madridu a do Barcelony, odkud pochází, se vrátil na stáří. Ve Španělsku žijí i obě jeho dospělé děti. „Je to nefér. Jsem hrdý Katalánec, v rodině mluvíme katalánsky. Prostě jenom nepodléhám fantaziím. A že to byly fantazie, to se teď potvrzuje,“ dodává a sleduje při tom televizi na stěně. Katalánský premiér Carles Puigdemont právě na tiskovce v Bruselu, kam v pondělí prchl před hrozbou sankcí za nezákonně vyhlášené referendum, prakticky uznává právě nastolenou nucenou správu Madridu.

[image id=„200125777“ caption…