Road trip

Probouzím se s jedinou myšlenkou – zítra už vyrážíme! Manžel je na konferenci v Německu, jel s naším autem a bral další účastníky konference, já s našimi čtyřmi dětmi za ním dojedeme vlakem a pak přejedeme do Francie na náš tři týdny dlouhý road trip. Po dlouhé době jsme vymysleli něco, co se dá dělat s pětiletou dcerou a třemi syny v pubertě. Městečka, vylodění Američanů, zmrzlinky, dobré jídlo, oceán, hora Saint-Michel… Stan bereme s sebou. Navštívíme moji kamarádku Mathildu, která byla lektorkou francouzštiny, když jsem tento krásný jazyk studovala na výšce. Přátelství, které ani na dálku nezaniklo. Na nějaký den se tam zabivakujeme. Kluci chtěli do Skotska, dlouho jsem si říkala, že je to super nápad, ale po rešerši na internetu a čtení blogů, kde jsem se dozvěděla, že pocitová teplota je třeba 12 stupňů, a kvůli představě, že budu každý den oblékat malou Aryu do pláštěnky, jsem nakonec tento nápad vzdala.

Arya se vedle mě probouzí: „Mami, já nemůžu mluvit!“ Dívám se na ni a vidím, že má paralyzovanou půlku obličeje. Zachvacuje mě panika. Má infarkt? Rychle k doktorovi. Můj pediatr sídlí hned vedle Dětské nemocnice v Brně, tramvají zhruba patnáct minut. Oblékám ji, beru do náruče, snažím se ji uklidnit, běžím na zastávku, tramvaj už jede. V tramvaji je už čím dál víc malátná, drží se mě pevně, ani na chvíli ji nemohu pustit, ještě že je tramvaj prázdná a můžeme si sednout.

Doktor hned vidí, co se děje, a posílá nás vedle do nemocnice na infekční oddělení s papírkem, kde čtu: „Prosím o hospitalizaci.“ Zánět mozkových blan. Čtrnáct dní nitrožilních antibiotik. V nemocnici se mám rychle rozhodnout, zda s ní budu po celou dobu – v tom případě jako pacient a nesmím opustit areál nemocnice. Volba je jasná. Budu s ní. Leží už na posteli, kanyla je zavedená.

Tečou mi slzy a říkám doktorce, že jsme měli zítra odjet. Po odebrání mozkomíšního moku musí Arya celý den ležet. Hned usíná. Má teplotu. Šeptám jí, že se rychle vrátím.  Jedu domů sbalit věci.  Naštěstí bydlíme v Brně, a ne někde daleko. Letím na tramvaj. Život se jako by zastavil. Uklidňuju se, že to Arya zvládne a uzdraví se. Jsem vděčná, že není další den a nejsme někde ve vlaku v Rakousku. Co bych dělala?  Otvírám dveře od domu, snažím se racionálně uvažovat, bez čeho se čtrnáct dní neobejdu. Babičky nemáme, v nejhorším by snad kamarádky donesly, kdyby něco chybělo. Knížky, pastelky, kartáček, no, hlavně ty knížky.  Brečím. Kluci jsou doma, objímají mě, ptají se co Arya. Rozdávám instrukce, co mají dělat před odjezdem. Pojedou sami. Já to zvládnu.