Dopis z Baku

Kdo někdy řídil na Kavkaze, připadá si, že tam Ázerbájdžán nepatří. Největší tah do hlavního města Baku je – na místní poměry – hladký jako sklo a pěkně značený, vozidla pečlivě dodržují omezení rychlosti. Skoro až úzkostlivě. Záhy na vlastní kůži poznáme proč: těsně před Baku stavějí každé druhé auto policisté, a neujdeme tomu ani my.

Kamarád, který řídil, se do auta vrátí otřesený. Na stanici mu ukázali dlouhou řadu kamerových záznamů údajně dokumentujících přestupky našeho vozu. Přesvědčivé moc nejsou – mezi nejvážnější patří překročení rychlosti o dva kilometry v hodině a „příliš dlouhá jízda v levém pruhu“. Bez ohledu na to ale skupinka ostrých hochů oběť obklopí a dostane z ní nemalou částku za „vymazání všech záznamů ze systému“. Je to pro nás první reálná konfrontace se zneužitím dat nasbíraných legálně státní mocí. Nostalgicky vzpomínáme na ruské policisty, kteří si o úplatky říkali skoro stydlivě za dřevěnou boudou u cesty, skryti před kolegy.

Moc dobrý první dojem to není, Baku se ho ale snaží vyžehlit, jak to jde. Neuvěřitelně milí místní nám ochotně ukazují cestu úzkými uličkami starého města plnými čajoven a prodejen nádherných koberců. Precizně upravenou promenádu kolem moře cídí skupina žen, nevynechávají ani stojany luceren a odpadkové koše. Náměstí fontán dlouho do noci šumí ruchem trendy kaváren a luxusních barů pro expaty, je tu kvalitní prostor pro současné umění Yarat a řada dalších galerií. Jen před několika dny se tu kolem drahých butiků řítil…