Slon ve svém labyrintu

Z Indů jsme si dělali legraci,“ říká s nostalgickým úsměvem Dípak Perwání. „Vůbec nevěděli, co je deodorant, a chodili v polyesteru.“ Jako kdyby to chtěl potvrdit, ukazuje pákistánský módní návrhář s moderním strništěm na tváři, v zářivé bílé košili a v džínech na ramínka s luxusními šaty ve svém obchodě v Karáčí. A pak se zachmuří. „My jsme měli velká auta a kokakolu a pepsi, když se u nich pila jen limca a thums up. Ale Indie byla soběstačná a nakonec udělali dobře.“

Perwání je na svou vlast hrdý, přestože stát s lidmi jeho hinduistické víry jedná špatně. Ale stejně jako mnozí Pákistánci velmi dobře vidí, že ten ošumělý, loudavý gigant v sousedství zrychlil. V první polovině jejich sedmdesátileté rivality dělal větší kroky Pákistán. Možná proto, že v začátcích měl méně průmyslu nebo infrastruktury a byl energičtější při jejich budování. Ale za posledních pětadvacet let nerostl indický HDP rychleji jen dvakrát. Před deseti lety překonala Indie Pákistán v přepočtu na hlavu a její náskok se trvale zvětšuje.

Indové mají ze svého pokroku oprávněnou radost, třebaže se nechtějí srovnávat ani tak s Pákistánem, jako spíš s Čínou. Indický model soběstačnosti v období po získání nezávislosti možná vyvolal hrdost, prosperitu však nepřinesl. Ta přišla teprve na konci osmdesátých let, kdy starý model státního plánování a uzavřené ekonomiky dotlačil Indii do finanční krize. Od té doby všechny vlády postupně osekávaly zákony, které indickou ekonomiku „chránily“, ale také omezovaly.
…