Počkat si na správný moment

Vytvořil jsem si doma takový rituál. Počkal jsem, než půjdou děti do postele, pak šla spát i moje žena. A teprve tehdy už byla dostatečná tma a ticho, abych se pustil do psaní písniček,“ popisuje vlasatý Kurt Vile časopisu Rolling Stone, jak vznikaly melancholické skladby pro jeho nové album b‘lieve i‘m goin down. „Zůstával jsem vzhůru až do svítání. Chtěl jsem zase zažít ten pocit, že si jen tak píšu smutné písničky, posedávám na gauči, nikdo na mě nečeká a nikdo mě nehoní.“

V průběhu posledních pěti let přestala být kytarová hudba dominantním žánrem hlavního proudu. Od zrodu rokenrolu dominovala hitparádám, dnes se však odsunula na okraj. Kromě přežívajících zasloužilých kapel přestala mít stadionové ambice a vyklidila místo elektronické a taneční hudbě, hip hopu a R&B. V tuto chvíli se pětatřicetiletý Kurt Vile stal velmi nepravděpodobnou rockovou hvězdou. Patří k nejoslavovanějším figurám své generace, čtvrtletník GQ jej v roce 2013 vyhlásil rockerem roku a jeho rodná Filadelfie oslavila tentýž rok s velkou parádou 28. srpen coby Den Kurta Vilea, kde se mu dostalo nejvyšších poct radnice za propagování dobrého jména města.

Není přitom prototypem divokého rockera, jakého známe z minulých dekád. Nezůstávají za ním skandály. Žije ve spořádaném manželství se svou teenagerskou láskou, společně vychovávají dvě dcery. Ani v jeho skladbách není stopa po údernosti, agresi či na odiv stavěné rebelii. Nejsou to svižné hity, nesou se v zamyšleném tempu, nikam…